Úvodník SD: Život s nadějí
Simeon vzal dítě do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, neboť mé oči viděly tvé spasení.“ (L 2,28–29)
Jako dítě jsem měl rád čas adventu. Byl prodchnut očekáváním, i když přiznávám, že pro mě v tom dětském věku šlo spíše o vyhlížení Vánoc než Kristova druhého příchodu. S každým týdnem se na adventním věnci objevila nová svíčka a já věděl, že slavný Štědrý den je zase o něco blíž. Když konečně nastal Štědrý večer, bylo už očekávání sotva k vydržení. Čekalo se, až se budou moci otevřít dveře obývacího pokoje, kde už pod rozsvíceným vánočním stromkem čeká kupa dárků. Kdy přijde ten okamžik? Co všechno tam na nás čeká?
Naděje je jedna z nejsilnějších věcí v lidském životě. Dává člověku sílu jít dál. Ten, kdo už nic nečeká a na nic se netěší, nemá proč žít. Jako křesťané jsme lidmi naděje. To nejlepší máme vždy před sebou, a právě adventní čas nám připomíná naši největší naději. Vyhlížíme Kristův příchod, kdy skončí naše odloučení od Pána a on setře každou naši slzu. Podle Božího slibu očekáváme nové nebe a novou zemi, kde přebývá spravedlnost. Těšíme se na naši proměnu. I když se zdá, že splnění naší naděje nepřichází, čekáme dál.
Povzbuzením pro nás může být Simeon z vánočního příběhu v Lukášově evangeliu. Po celý svůj život očekával, že Hospodin potěší svůj utlačovaný lid, odstraní jeho hříchy a pošle mesiáše, který situaci Božího lidu jednou provždy změní. Bůh bude znovu přebývat mezi svými lidmi, bude jim vládnout a celý svět jej bude poslouchat. Simeon dostal od Boha slib, že se příchodu mesiáše dočká. Celý život si představoval, jaké to asi bude, a nepřestával čekat. Svoji naději přitom sotva mohl opřít o něco jiného než o Boží slib. Na mesiáše už čekaly generace před ním. Nad Izraelem vládla nejmocnější pohanská říše, jakou svět do té doby poznal, a za svůj dlouhý život měl dost důvodů, aby ztratil všechny iluze o Božím lidu. Přesto ještě ve stáří čekal. I my možná máme řadu důvodů přestat vyhlížet Pánův příchod, vložit svou naději jinam a těšit se na něco jiného. Bůh však své sliby plní, jak si teď o Vánocích připomínáme.
Simeon byl už starý, když k němu přinesli narozeného Ježíše. Přemožen radostí se obrací k Bohu se slovy: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, protože mé oči viděly tvou spásu, světlo národů a slávu Izraele.“ Přitom bychom se mohli ptát, co z toho doopravdy viděl. V rukou držel jen nemluvně, které vypadalo podobně jako všechna ostatní. Přestože neviděl národy přicházející k Hospodinu, proměnu země a obnovu Božího lidu, tak, když držel ono malé dítě, věděl, že se dočkal.
My jsme na tom v mnohém podobně. O Vánocích si připomínáme narození Krista jako bezbranného dítěte. Doposud jsme neviděli Mesiáše, jak se ujal vlády nad světem a proměnil nás i celou zemi. Přesto podobně jako Simeon věříme, že spása už je tu. Tak jako on již něco vidíme a něčeho se dotýkáme. Vidíme toho, který uzdravoval nemoci, odpouštěl hříchy a tišil bouři. Víme o jeho smrti a prázdném hrobě. Víme, že smrt je poražená a v působení Ducha svatého se již dotýkáme onoho nového nebeského života.
Příklad Simeona nám tak může být v adventním čase dvojím povzbuzením. Jednak nám připomíná, abychom nepřestali vyhlížet Ježíšův příchod, byť se zdá, že vše zůstává při starém. Jednak nás povzbuzuje k radosti z narození Krista a z toho, že spása už je tu, ačkoli ji ještě plně nevidíme. Tak jako Simeon poznáváme v onom dítěti v jeslích Spasitele světa a víme, že plnost spásy se blíží.
Jiří Bukovský