Úvodník SD: Vděčnost a odpovědnost
Co jsme slýchali a pochopili a o čem nám naši otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům. Budoucí generaci budeme vypravovat o Hospodinových chvályhodných skutcích, o jeho síle a jeho divech, které učinil. (Ž 78,3)
To jsou verše, které jsme vybrali s Danem Drápalem jako nosné pro naše sdělení na CeloKS shromáždění, které je zároveň i celosborovým setkáním KS Praha. Záměrem bylo připomenout, že jsme jako jednotlivci i jako současná církev napojeni na generace předchozí a zároveň zodpovědní za generace budoucí. Zdá se, že ve světě, ale i v církvi se více a více prosazuje postoj individualismu. Jde o způsob myšlení, který je soustředěn pouze na potřeby jednotlivce a způsoby, jak je naplnit. Zároveň vede k nezávislosti na ostatních lidech, společnosti, institucích, církvi. Jako křesťané jsme ale nositeli víry a to myslím doslova. Víra nám byla nabídnuta, pak jsme ji přijali a nyní neseme jednak my ji, jednak někdy nese ona nás. Z toho, že ji neseme, máme prospěch pro tento život a hlavně pro život budoucí.
Důležité přitom všem ale je, abychom nezapomněli na dva důležité postoje srdce – vděčnost a odpovědnost. Obojí se vztahuje především k Pánu Ježíši, který způsobil změnu našeho srdce, a ze svých životů mu budeme vydávat počet. Zároveň je třeba si připomínat vděčnost vůči těm, kteří víru nesli před námi. Když bychom mohli projít všechny generace od učedníků Pána Ježíše, přes jejich první obrácené o Letnicích, středověk, novověk, moderní dějiny až do současnosti, tak bychom možná zjistili, kolik lidí mělo pro víru, kterou nesli, různé útrapy a těžkosti. Někteří možná prolili krev, byli mučeni a někteří dokonce ztratili životy. To všechno proto, aby nakonec dorazilo evangelium k našim uším. Evangelium je vzácné pro samotnou krev Pána Ježíše a tečka. Zároveň apoštol Pavel píše v listu Koloským: Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. (Ko 1,24) On a mnozí další doplňovali utrpeními to, co zbývalo pro církev, pro mne a pro tebe. Pokud tedy neseme víru, je to vzácnost, ne jen nějaká filosofie, pro kterou jsme se rozhodli, a když se nám nehodí, tak ji odložíme. Vlastnit něco vzácného zavazuje k pečlivému zacházení s náležitou úctou a vděčností. Jsme nositelé víry, pak se také očekává, že co jsme zdarma přijali, zdarma také odevzdáme – a to je odpovědnost. Předat někomu víru není „jen“ o tom, přivést člověka ke spasení. To začíná už mnohem dříve.
Poměrně hodně cestuji autem a někdy potkávám policejní dodávky s mohutným doprovodem. Nemám teď na mysli ty s fialovým pruhem, ty vozí vězně, ale pancéřovaná auta, která vozí peníze nebo jiné cennosti. Všichni řidiči vědí, že se veze něco, co se musí střežit, co má velikou hodnotu. Stejně tak všichni poznají, jak vzácné je pro nás evangelium a víra v Pána Ježíše podle způsobu našeho života. Odpovědnost tedy je jak vůči předchozím generacím, které nám víru předaly, tak i vůči těm, kteří dnes hledají záchranu své duše. V úvodu jsem zmínil onen individualismus. Je to past, na jejímž dně je sobectví a nakonec opuštěnost. Vymanit se z ní lze pouze skrze pokání a změnu způsobu života. V tom nám pomohou dobré motivy, kterými jsou vděčnost a odpovědnost. Vám, kteří se odpovědnosti bojíte, bych na konec rád připomněl slib Pána Ježíše: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Mt 28,19)
Když naplňujeme poslání, které nám On dal, tak se nestane, aby nebyl s námi. Tak ať vám Pán Ježíš požehná jak vděčnost, tak i odpovědnost.
Marek Prosner