Úvodník SD: Známe HO?
Jak milé jsou tvé příbytky, Hospodine zástupů! Blahoslavení jsou ti, kdo přebývají ve tvém domě a stále tě chválí. Hospodin dává milost i slávu, neodepře dobro těm, kdo žijí bezúhonně. (Ž 84)
Je pro mne těžké se nějak vžít do starozákonních věřících a jejich vztahu s Bohem. Zjevení nebylo plné, Duch svatý nebyl vylit na všeliké tělo, neměli jistotu spasení jako my, novozákonní věřící. Přesto Boha znali někdy překvapivě dobře. Když čtu o jejich životech a čtu jejich vyznání, jsem někdy zahanben a někdy inspirován. V něčem měli neskonale méně, než mám já, ale v některých oblastech vidím jejich „znalost“ Boha a blízkost jemu větší.
Starý zákon je plný nařízení a příkazů, které byly naplnitelné pouze v kontextu národní pospolitosti a v kterých se někdy těžko vyznáme. Lehce se nám to může zdát těžké a jsme rádi, že žijeme v období milosti.
I v Novém zákoně je ale hodně povzbuzení a instrukcí. Morální standard vychází ze Starého zákona. Někdy je proto i Nový zákon pro nás těžký a někteří raději některé části, zvláště v dopisech, nečtou.
Co je hlavním záměrem Bible? Je to předat souhrn informací, co máme a co nemáme dělat, nebo je hlavním cílem něco jiného?
Jan jako cíl sepsání evangelia uvádí víru v to, že je Ježíš Mesiáš, a skrze to život v jeho jménu (J 20,31). Abychom mohli uvěřit, musíme poznat toho, kterému nebo v kterého máme věřit. Takže je, myslím, možné říci, že cílem Bible je to, abychom mohli poznat Boha v jeho skutečné podobě, tedy charakteru a moci.
Žalmista, který, připomínám, byl starozákonní věřící, vyznává, že Hospodinovy příbytky jsou milé. Jak to mohl vědět? Nic o tom neříká, ale troufnu si tvrdit, že to je proto, že je poznal. Celý Žalm mluví o cestě do Jeruzaléma do chrámu a pisatel tedy věděl, co to znamená vstoupit do chrámu. Měl ale skutečně na mysli jen kamenné prostory chrámu? Myslím, že zakusil něco více. On se setkal s Hospodinem. Poznal, jaký je. Poznal, jaké je to v Boží blízkosti. A na toto poznání reaguje.
Chválit Boha přestává být úmorná povinnost, ale stává se to něčím, co přináší blahoslavenství. Chválit Boha jako náboženskou povinnost může přinést uspokojení z vlastního výkonu, ale těžko ho zažijeme jako požehnání.
Zákon nebylo jednoduché plnit. Ovšem v Boží blízkosti žít bezúhonně je najednou mnohem jednodušší a člověk vidí dobro, které Hospodin neodepře. Nejprve dostaneme milost a slávu, potom jsme schopni žít bezúhonně.
Můžeme se zaměřit dvojím způsobem. Jedním je zaměření na to, co máme dělat. Pro následovníky Krista je určitě důležité učit se žít jako on. Naše láska ke Kristu se projeví tím, že ho posloucháme. To je všechno důležité. Ale může se stát, že náš život bude dřina.
Nebo to můžeme udělat jinak. Zaměřím se na to, jaký Bůh je. Jsme s ním a poznáváme ho. Čím více ho známe, tím více začneme prožívat to, co prožil žalmista. Chválit a uctívat Boha začíná být radostné a lehké, když víme, koho uctíváme. Tady neomezuji uctívání na hudební projev. Je možné zpívat úžasné písně a Boha přitom neuctívat. Naopak pro mnohé je nejhlubším projevem úcty něco jiného než hudební chvála. Pokud Boha skutečně poznáváme, jak by bylo možné ho neposlouchat. Znát Boha a dělat si, co chci, prostě nejde. V Boží blízkosti lidé padali na tvář – nejen ti starozákonní, stejně padl na tvář Jan při setkání s Kristem na ostrově Patmos. Když Boha známe, máme před ním bázeň.
Pokud nás následování Krista nebo křesťanství obecně spíše tíží, může to být tím, že málo známe toho, kterého následujeme. On se nám dává poznat ve svém slově, Bibli. Setkat se s ním můžeme při modlitbě nebo ve společenství církve. Dává se poznat v přírodě, v okolnostech našeho života. Když poznáme, jaký je, stane se život následování radostí.
Lubomír Ondráček