Úvodník SD: Z čeho se radujeme?
Dvacátého třetího dne sedmého měsíce propustil lid a oni šli ke svým stanům radostně a s veselou myslí nad dobrem, které Hospodin učinil Davidovi, Šalomounovi a svému lidu Izraeli. (2 Pa 7,10)
Mezi ovocem Ducha je jmenovaná i radost. Pokud žijeme pod vedením Ducha, tak kromě jiných věcí je v našem životě radost. Není to novozákonní vynález, radost patřila do života starozákonního Božího lidu a je pravda, že Židé skutečně umí slavit a radovat se.
Zmíněný verš v úvodu popisuje situaci po dokončení a posvěcení chrámu. Chápeme, že po letech příprav ještě za krále Davida a po letech stavby se Boží lid raduje z dokončení stavby a posvěcení chrámu, ke kterému se Bůh přiznal nadpřirozeně – sestoupil oheň z nebe a strávil oběti a Boží sláva celý objekt naplnila tolik, že tam kněží nemohli sloužit. Co tomuto okamžiku předcházelo?
Aby chrám mohl být postaven, bylo nutné shromáždit několik tisíc pracovníků pro stěhování dřeva a kamene a samotnou stavbu a zabezpečit je stravou a dalšími potřebami. Dále bylo třeba množství zlata, stříbra, látek a dalších věcí. Ve chvíli posvěcení chrámu bylo obětováno dvacet dva tisíc býků a sto dvacet tisíc ovcí. Bylo tedy potřeba, aby celý národ projevil velkou štědrost a toto své bohatství obětoval Hospodinu. Nebylo to v dějinách poprvé, co měl Boží lid přinést oběť. Dobrovolné oběti (nikoli nějakou nařízenou daň) přinášeli i v době stavby Stánku úmluvy, v podstatě jakéhosi předchůdce chrámu. Obětavost byla taková, že Mojžíš musel na základě požadavku řemeslníků nařídit, aby už nikdo nic nenosil, protože se už shromáždilo více věcí, než bylo potřeba.
Pokud se daří Boží dílo, je přirozené, že se Boží lid raduje. Boží dílo se ovšem neděje samo od sebe. Jeho předpokladem je oběť. Ta největší, Kristova, ale i ty menší, naše.
Radovat se lze z Božího díla vždy. Když jsme se na něm nějak podíleli, je naše radost většinou větší. A Izraelci se podíleli právě svou obětí.
Radující se lid rozcházející se po posvěcení chrámu by mohl počítat, o kolik dobytka a zlata díky stavbě chrámu přišli. Jenže oni se zaměřili na Boží dobrotu.
Pavlova výzva k neustálé radosti v dopise do Tesaloniky může znít až hloupě. Je přece tolik věcí, z kterých se těžko můžeme radovat a které ani žádné radosti nejsou hodny. Nepochybuji, že to Pavel věděl. Domnívám se, že také ze své zkušenosti věděl, že i v těžkém období se dá najít důvod k radosti. Tou je Boží dílo s námi, pro nás a skrze nás. Toto dílo často „umožňujeme“ svou obětí.
Oběť často není příjemná. Když něco dám, tak to prostě nemám. Oběť může být bolestivá. Ve Skutcích páté kapitole čteme o zmrskání apoštolů z důvodu kázání evangelia. A oni se ve čtyřicátém prvním verši radují, že jsou hodni být tupeni pro Ježíše. Jinými slovy – výsada přinést oběť.
Dnes se od nás nečekají takové obrovské ekonomické oběti, jako to bylo při stavbě chrámu. Ani díky Bohu nejsme kvůli zvěstování evangelia mrskáni. To ovšem neznamená, že nejsou oběti potřeba.
Při průzkumu v církvi v USA zjistili, že už špatné počasí zabrání mnoha účastníkům bohoslužeb na ně dorazit. A to se nejedná až tolik o oběť pro Boha – shromáždění Božího lidu je spíše pro nás. Vím, že pro mnohé z nás je těžko překonatelné jen dojít na shromáždění, pokud se změní jeho místo nebo čas. A dát Bohu ještě nějaký další čas kromě dvou hodin v neděli? Pro někoho normální, pro někoho oběť přesahující jeho představy.
Radost ve svém životě chceme a potřebujeme. Mnozí věnují velké úsilí tomu, aby se zabavili, jenže zábava nepřináší vždy radost.
Co zkusit přinést oběť pro Boží království a potom se radovat z toho, že uvidíme hotové dílo, na kterém jsme se podíleli? Pokud to děláš, víš, o čem mluvím. Pokud ne, tak to zkus.
Přeji krásný a radostný podzim.
Lubomír Ondráček