Úvodník SD: Vyvedeni z pohody…?
V ten den začalo veliké pronásledování církve, která byla v Jeruzalémě; všichni kromě apoštolů
se rozprchli po území Judska a Samařska… Ti tedy, kteří se rozprchli, procházeli zemí
a zvěstovali slovo. (Sk 8,1–4)
Někdy s něčím počítáme a okolnosti nám plány zkazí. Ve Skutcích druhé kapitole čteme o růstu církve v Jeruzalémě a oblíbenosti křesťanů mezi lidmi (Sk 2,4). Sice velerada občas někoho z vedení církve zatkla, ale dopadlo to zatím celkem dobře. Běžní členové církve jsou v pohodě, v místním sboru je to fakt hezké. V Jeruzalémě možná z velké části zůstali i ti, co tam uvěřili o Letnicích a byli odjinud. Sbor žije asi dost komunitním způsobem, bohatší prodávají domy a pole, pečuje se kolektivně o chudé a potřebné, nikomu se z Jeruzaléma moc nechce. Všichni by se shodli, že poslušnost Ježíši je pro ně na prvním místě. Prakticky ovšem jeho výzvu jít až na sám konec země a zvěstovat evangelium nikdo vážně nebere. Evangelium přece zvěstují ve svém okolí, tedy alespoň někteří, a v Jeruzalémě je neobrácených ještě dost. Pravděpodobně mnozí předpokládají, že se v Jeruzalémě dožijí návratu Pána Ježíše.
Najednou se jim plány zkazí. Jeden horlivec způsobí takové pozdvižení, že kromě občasného zatčení někoho z vedení dopadne pronásledování na běžné křesťany a je tak zásadní, že nejjistější je uprchnout. Co nešlo po dobrém, jde po zlém. Pozitivní je, že uprchlíci se předně nestarají o zabezpečení svého živobytí, ale zvěstují slovo. Začíná misie, která během tří století zasáhne celou Římskou říši a změní kromě životů jednotlivců i celou společnost.
Občas o této situaci přemýšlím a porovnávám jeruzalémskou církev a naši dobu. Dost věcí je podobných. Nevím, nakolik jsme oblíbeni u všech lidí, ale mnozí mají své věřící známé docela rádi, i když se jim možná někdy smějí – jejich názorům a způsobu života. Určitě chceme Krista poslouchat a následovat. Netrpíme až na výjimky nějakým pronásledováním – určitě ne organizovaným na státní úrovni, i když někteří politici by byli rádi, kdyby křesťanské názory moc nezaznívaly. Máme své plány a ty plány jsou většinou zbožné a chvályhodné. Nějaké plány máme i na tento začínající školní rok. Co když v nich míjíme něco klíčového?
Satan církev omezuje v podstatě dvěma způsoby. Buď krutým pronásledováním, které omezuje život církve v samé podstatě, nebo životem v hojnosti a přebytku, který vede k pasivitě a nezdravé spokojenosti. Netroufnu si posoudit, který je účinnější, ale vzepřít se tomu druhému je těžší.
Před několika měsíci jsem slyšel biblickou promluvu jednoho mého vrstevníka, který je z Polska. Mluvil o tom, že si myslí, že západní církev, která je asi jediná v současné době nerostoucí a materiálně dobře zajištěná, už překročila určitou hranici a pohne s ní jedině pronásledování jako s církví v Jeruzalémě. Moc dobře se mně to neposlouchalo. Mám naději, že ještě můžeme tento scénář minout. A o to chci ve svém životě usilovat.
Není třeba na začátku nového školního roku zrušit všechny své plány. Stačí něco mnohem menšího. Položit Bohu odvážnou otázku: „Co po mně Bože chceš?“ Určitě něco má pro tebe i pro mne.
Většina z nás nepůjde na misii na konec světa, ale můžeme více hledat příležitosti, jak zvěstovat svým přátelům, příbuzným, kolegům a spolužákům. Vedle nasazení v modlitbách za nemocné sourozence a přátele a další potřeby se nasadit v modlitbách za šíření evangelia. Vedle štědrosti v případě humanitárních potřeb podporovat i zvěstování evangelia a misii obecně (zajímavý článek o tom vyšel v prázdninovém Životě víry z pera Michala Klesnila, který pracuje právě v těchto dvou oblastech).
Nepochybuji o tom, že Bůh je všemohoucí a jeho plány se naplní. S námi nebo bez nás. Na základě svobodných rozhodnutí nebo skrze okolnosti. Já radši jednám na základě svého rozhodnutí, než když jsem k tomu dotlačen okolnostmi. Co je příjemnější pro tebe?
Lubomír Ondráček