Úvodník SD: Víra, nebo vidění
Před pár lety jsme s Martou jednoho velmi zachmuřeného rána jeli na letiště, abychom odletěli na dovolenou. Byl podzim, takové to ráno, kdy byste nejraději zůstali doma pod peřinou. Zatažená, ocelově šedá obloha, drobně mrholí. Konečně jsme seděli v letadle a čekali na odlet. Pořád bylo zataženo, mlhavo. Člověk se skoro diví, že letadlo dostane povolení ke startu, vždyť piloti nemohou naprosto nic vidět! Už je to tady, motory zaburácí, neviditelná síla vás zatlačí zpátky do sedačky a letadlo se odlepuje od země. Stoupá rychle vzhůru, což jen tušíte, protože venku nic nevidíte. Jen bílou, hustou mlhu. Vtom se letadlo vyhoupne nad mraky a vás – jako byste se najednou ocitli v úplně jiném světě – oslní prudké a velmi jasné slunce. Víte, že tam za mraky celou dobu bylo, ale skoro jste tomu už nevěřili. Stačilo však podívat se z jiné perspektivy – místo zezdola, ze země, se podívat shora, z nebes. Stačilo změnit úhel pohledu.
Apoštol Pavel napsal: Chodíme vírou, ne tím, co vidíme. (2Kor 5,7) Jak ale do téhle pravdy vstoupit, když to, co vidíme, má na nás tak velký vliv?
Asi před rokem jsem se rozhodl natřít na chalupě starou kovovou konstrukci, tak jsem si koupil plechovku černé barvy. Na bílé etiketě na víčku byl půlkruh s odstínem barvy – byla to krásná černá a byl tam i přesný název: kovářská černá. Když jsem plechovku otevřel, nemohl jsem věřit svým očím. Tohle že je černá barva? Plechovka byla plná šedozelenomodré barvy, kterou bych určitě nechtěl použít na cokoliv.
Napadlo mne, že se to asi musí hodně zamíchat, tak jsem míchal a míchal, ale bylo to stále stejné, šedozelenomodré. Nic se nezměnilo. Podíval jsem se znovu na víčko. Kovářská černá. Třeba kovářská černá má vypadat takhle? Nebo dali špatné víčko na plechovku? Nakonec jsem zkusil malý kousek kovu natřít. Barva stále šedozelenomodrá. A najednou, po pár minutách, ani nevím jak, je ten natřený kousek krásně černý! Jak je to možné? Nevím. Asi nějaký chemický proces na vzduchu, zkrátka to takhle funguje. A i když jsem už pak věděl, že ta barva za chvíli opravdu zčerná, nebylo jednoduché natírat tu konstrukci stále tou ošklivou šedozelenomodrou barvou. To, co vidíme, nás ovlivňuje a určuje víc, než jsme si ochotni připustit.
A Pavel si klidně napíše: Neboť chodíme vírou, ne tím, co vidíme.
Co to znamená prakticky? Jak se nenechat převálcovat tím, co vidíme kolem sebe? Nemůžeme zavírat oči před tím, co je kolem, ale zároveň se tím nemusíme nechat určovat, pokud se budeme držet Božího slova.
Bratři… jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši. (Fp 3,13–14)
Když Pavel píše, že zapomíná, co je za ním, nemyslím si, že by tím chtěl říct, že je sklerotik, ale že nevěnuje pozornost ničemu jinému než svému cíli. Kdysi někdo řekl: Překážky a problémy jsou ty hrozivé věci, které spatříte, když spustíte oči ze svého cíle.
Slovy Písma: Proto i my… s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši… (Žd 12,1–2) Jiný překlad říká: Nespouštějme oči z Ježíše.
Nenechme se odklonit od cíle, který je před námi. Jsou dvě perspektivy, ze kterých se díváme na to, co je před námi:
V té krátkodobé uvažujeme, co bude zítra, za týden, ale i třeba za několik měsíců, co naše manželství, zdraví, jak si povedou děti ve škole a my v práci, jak to bude se sborem, apod.
Ale pak je tu ta dlouhodobá perspektiva: jednou přijde Ježíš a já se s Ním setkám!
Potřebujeme se dívat vpřed oběma způsoby. Jinak hrozí, že to, co je bezprostředně před námi, nám zastíní velkou a slavnou budoucnost, kterou máme v Ježíši.
Tomáš Božovský