Úvodník SD: Velikonoční paradox
Také vás (Bůh) vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy… (Ef 2,1)
Mnoho lidí si myslí, že Ježíš je mrtvý, a oni, že žijí. Ve skutečnosti je ale Ježíš živý a oni jsou mrtví ve svých hříších. Stejně tak jsme na tom byli dříve i my, než jsme poznali Pána Ježíše.
Když si o Velikonocích připomínáme Ježíšovo vzkříšení, připomínáme si i to, že jsme bez Ježíše byli duchovně mrtví, na cestě do zahynutí, ale právě díky Ježíšově oběti, smrti a vzkříšení jsme zachráněni. Když mluvíme o vzkříšení, není to něco „navíc“, ale je to naprostý základ naší víry. I proto apoštol Pavel napsal: „Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“ (1Kor 15,17)
Přesto, když čteme příběhy evangelií, vidíme, že učedníci byli zprávami o Ježíšově vzkříšení zmateni a zpočátku tomu moc nevěřili. Přestože s nimi o tom Ježíš předem mluvil, docela jim trvalo, než jim vše došlo a potřebovali k tomu Ježíšovu pomoc.
Když dnes někoho křtíme, jednou z otázek, kterou pokládáme, je: „Věříš tomu, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých?“ Je to důležitá otázka, bez víry ve vzkříšení by totiž ani křest neměl smysl.
Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš- li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. (Ř 10,9)
V Pavlových dopisech se s důrazem na ukřižování (smrt) a vzkříšení setkáváme na mnoha místech. V prvním dopise do Korintu napsal: „Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Krista Ježíše, a to toho ukřižovaného.“ (1Kor 2,2)
Kdyby tehdy vznikající církev měla nějaké PR poradce, dost možná by za Pavlem přišli s návrhem, aby o ukřižovaném Ježíši nemluvil tak často. „Pavle, samozřejmě, mluv s lidmi o Ježíši, proč ne, ale musíš pořád zmiňovat ten kříž? To nám moc obliby nepřinese. Kdo by chtěl následovat rabiho, který nebyl příliš úspěšný? Většina následovníků mu nakonec odešla. Mluvil prý moc tvrdě. Svůj právní proces prohrál na celé čáře. Nejen prohrál, to bylo možná zmanipulováno, ale byl odsouzen k smrti! A to ne k běžné smrti, ale dokonce k smrti na kříži! A to je prokletí. Víš, jak je důležitý první dojem a ty hned začneš mluvit o tom jeho ukřižování! Proč nepředstavíš Ježíše jako úspěšného rabiho, který je vítězem nad smrtí, je na trůnu, jednou přijde v moci a slávě, zkrátka jako pánů Pána a králů Krále?“
Jaké byly reakce, když apoštol Pavel a další Ježíšovi učedníci mluvili o ukřižovaném Ježíši? Co následovalo, můžeme sledovat v knize Skutků, ale i v epištolách. Pavel to popsal takto: „Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží.“ (1Kor 1,18)
Lidé reagovali (a i dnes reagují) různě, ale v zásadě je jejich reakce rozděluje na dvě skupiny. Pro jedny je „slovo kříže“ bláznovstvím, pro druhé Boží mocí. Slyší stejné slovo, ale postaví se k němu naprosto protichůdně. Pro ty první je stejné slovo hloupostí, nesmyslem, něčím, čemu nevěří, s čím nesouhlasí. Pro ty druhé je stejné slovo Boží mocí, která přináší život. Jedni hynou, druzí jsou zachraňováni. Tohle rozdělení přináší slovo o Kristově kříži.
A o čem to ten Pavel vlastně pořád mluví, když říká „slovo kříže“? Mluví o evangeliu, o dobré zprávě. „Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám oznámil, které jste přijali, v němž stojíte a skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je oznámil – ledaže byste byli uvěřili nadarmo. Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti.“ (1Kor 15,1-5)
Slovo kříže konfrontuje, rozděluje, ale především – přináší život. Život, který jsme dostali a který můžeme a máme sdílet dál, ale bez toho slova kříže to nejde. Požehnané Velikonoce!
Tomáš Božovský