Úvodník SD: Vánoce – záblesky evangelia
Svědkové Jehovovi před Vánoci „evangelizují“ asi takto: „Jsou to svátky konzumu a materialismu. Ani jeden vánoční zvyk z těch, které v Česku máme, nemá oporu v poselství Bible, nebo je jeho zkreslením. Navíc se Ježíš o Vánocích nenarodil.“ Pochválíme takovou propagaci Božího království?
Já na tom oceňuji, že mnohé z toho je pravda, ale také to, že při předávání svého „evangelia“ reagují na místní kulturu. Ne každý misionář na ni totiž navazoval. Doba, kdy římskokatoličtí řeholníci v dalekých zemích učili domorodce, aby místo oblých domů začali stavět hranaté, patří minulosti. Misionář má hledat odrazový můstek místní kultury směrem k evangeliu, neboť život se neodehrává ve vzduchoprázdnu a vzdálená etnika jsou snad cokoli kromě nepopsaného listu papíru.
Don Richardson s rodinou odjel na misii ke kmeni Sawi na Novou Guineu před 60 lety. I když se naučil jazyk, šířit evangelium se mu nedařilo. Místní klany milovaly zrádcovství, žily jím a dováděly ho k dokonalosti. Různé rody navazovaly přátelství s lidmi z jiných rodů. Když někdo začal důvěřovat, při jedné z jeho naivních návštěv bylo všechno jinak: Byl popraven a rituálně sněden. Když Don Richardson těmto lidem vyprávěl evangelium, jejich hrdinou nebyl Ježíš. Obdivovali Jidáše.
Průlom nastal, když Richardson využil jednoho z místních rituálů, rituálu „dítě pokoje“. V určitém období, kdy už všichni měli vzájemného vraždění plné zuby, dal se krvavý koloběh msty na pár let přerušit tím, že jeden klan druhému klanu daroval novorozeně, dítě pokoje. Jeho nový kmen z něj vychoval svého bojovníka. Tato transakce nikdy nebyla pokažena zradou, byla posvátná.
Vlastně je to blízké křesťanskému vánočnímu příběhu. Záludným vrahům, ke kterým jej poslal Bůh, Don Richardson na tomto jim důvěrně známém obřadu vysvětlil Ježíšovo poslání, které potom už začínali přijímat. Na videu z roku 2012 je zachycen sedmasedmdesátiletý Richardson, který se na místa, kde s manželkou a malými dětmi prožíval své zápasy a úzkosti, vrátil po dvaceti letech. Domorodci, kteří zažili začátek Kristem způsobené proměny, vyjadřují před kamerou vděčnost za evangelium, které před desítkami let změnilo úděl jejich země. Žijí od té doby v pokoji, zatímco dříve je ničil strach z mezikmenového vraždění, které zasahovalo každou rodinu.
Trochu později než Richardson používá mezi jihoamerickými Motilony jejich mýtus o kmeni banánovníku Bruce Ohlson (Bručko). Tento výjimečný misionář si (pro mnohé křesťany provokativně) nedělal těžkou hlavu s místním okultismem, kamarádil se se šamany a všeho, co místní kultura nabízela, využil k tomu, aby byli Motiloni uchváceni evangeliem. Proměna místní společnosti byla radikální stejně jako na Papui Nové Guineji.
Dnes jde v misii o významný trend. Mnozí misionáři věří, že Bůh v kulturách a mýtech různých národů zanechal záblesky evangelia. Stačí je najít a navazovat na ně.
Kde je odrazový můstek evangelia pro současnou českou kulturu? Jsem přesvědčen, že nejužším propojením toho, čemu jako křesťané věříme, a naší společnosti jsou právě Vánoce. Svědkové Jehovovi je vytěžují negativně, my je můžeme využívat pozitivněji (dnešní Vánoce jsou zkresleny konzumem, ale i to původní poselství se dá zachytit), nicméně v obou případech používáme to, co se v naší kultuře nejvíc nabízí.
Negativní, nebo pozitivní využití… Existuje ještě nějaká jiná možnost vztahu k Vánocům? Moje kamarádka pozvala na vánoční shromáždění v jednom sboru svoji babičku. O Vánocích se tam tenkrát vůbec nemluvilo. Babička byla zklamaná: Doufala, že se o Vánocích aspoň na stará kolena něco dozví. Zklamaná byla i vnučka, brala to jako zmarněnou příležitost.
Kdo pomíjí Vánoce, jako by rezignoval na snahu šířit Boží království. I jejich současné „české“ pojetí je pro nás ve sdílení evangelia nahrávkou na smeč. Dávání dárků souvisí s největším darem, který kdy lidé dostali. Po tomto daru touží každý člověk, i když si to třeba neuvědomuje. I v tom, jak společnost Vánoce pojímá dnes, se tato nenaplněná touha podle mě odráží.
Tomáš Dittrich