Úvodník SD: Vánoce Vánoce přicházejí…
Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo. Na ty, kdo bydlí v zemi nejhlubší tmy, na ně zazáří světlo… Neboť chlapec se nám narodil, syn je nám dán; na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Iz 9,1 – 6)
Přestože většinou jste, milí čtenáři tohoto úvodníku, křesťané a znáte dobře biblickou zprávu o narození Pána Ježíše, jsme – ať chceme, nebo nechceme – ovlivněni tím, jak jsou nám Vánoce předkládány ve společnosti. Známe obrázky Josefa Lady – idylická zasněžená vesnice plná dětí – zní k nám koledy, z nichž jen některé odpovídají tomu, co čteme v Bibli (je dost velký rozdíl mezi „Narodil se Kristus Pán“ a „Ježíšku, panáčku“), zlobíme se na konzumní prožívání Vánoc a přitom většinou také drhneme své příbytky, pečeme cukroví a nakupujeme dárky a potraviny, abychom někteří po Novém roce slzeli při svém vstupu na váhu – ještě že je ten sborový půst.
Žijeme v tomto světě, kultura nás ovlivňuje a v něčem to ani není špatně. Někteří křesťané radši Vánoce neslaví a to určitě také není špatně, ale může to být nesrozumitelné pro naše okolí a těžké pro menší děti.
Zkusme odhlédnout od našich zvyků a kultury a zamyslet se, do jaké situace se Pán Ježíš narodil.
Izrael, tedy vyvolený Boží národ, na tom nebyl moc dobře. Nábožensky převažovala spíše formálnost. Saduceové nevěřili ve vzkříšení, v anděly, a tedy v podstatě nevěřili té části Bible, která už tenkrát existovala. Farizeové jí sice věřili, ale různě ji složitě vykládali a domýšleli – a hlavně, jak jim vytýkal Pán Ježíš, podle ní nežili. Izrael nebyl politicky svobodný. Byl součástí Říma a částečně mu vládli římští místodržitelé a částečně židovští vazalové Říma a byla otázka, kdo byl horší. Pilát nebo Herodesové – bylo jich totiž více a občas se nám mohou při čtení Bible plést. To vše mělo samozřejmě dopad na ekonomickou i morální situaci Božího lidu – podvodní výběrčí daní a podivní prodejci obětí v chrámovém nádvoří.
V této neradostné atmosféře ovšem narůstalo očekávání příchodu Mesiáše. Většinou někoho, kdo obnoví davidovské království. Ale někteří viděli dál – třeba Anna a Simeon. Někteří čekali na toho, který bude záchranou, „světlo ke zjevení národům a slávu lidu Izraele“.
Bůh nenechal nikoho na pochybách. Narodí se chlapec, který se přes své zázračné početí narodil jako každý jiný člověk, jako miminko, které sice potřebovalo péči svých pozemských rodičů, ale současně už to byl ten, na němž spočinulo panství a který obnovil Davidovu vládu – nikoli politickou, ale duchovní – až na věky.
Od narození mu šlo o život, někdy mu nerozuměli ani jeho nejbližší, nakonec zůstává sám opuštěn nejen lidmi, ale na chvíli, kvůli našemu hříchu, i svým skutečným Otcem. Přes to všechno upevnil a posilnil v právu své panství. Naplnil naději nejen svého lidu Izraele, ale i pohanů.
Vánoce jsou tady. Nemá smysl se rozčilovat nad tím, co se děje kolem nás, a asi se ani trápit tím, že se nás to dotýká více, než chceme, a že jsme zase snědli více vanilkových rohlíčků, než jsme chtěli. Smysl má sobě i druhým připomenout, proč vůbec nějaké Vánoce můžeme slavit. A projevit vděčnost. Oslavme Knížete pokoje a pomozme nalézt pokoj i těm, kteří jsou kolem nás. I za cenu, že letos tolik neuklidíme a neseženeme nejhezčí stromeček. Mít pokoj a rozdávat ho svým blízkým i vzdálenějším je prostě důležitější. A my víme, kde toho pokoje můžeme získat dost pro sebe i na rozdávání a u kterého Rádce můžeme získat radu pro každou okolnost našeho života, a to dokonce nejen o Vánocích.
Takže přeji šťastné a veselé Vánoce.
Lubomír Ondráček