Úvodník SD: Tluču
Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu
s ním večeřet a on se mnou. (Zj. 3,20)
Nedlouho po svém obrácení jsem navštěvoval kurz, kterému se tenkrát říkalo Kennedyho kurz podle jeho tvůrce (dnes je jeho modernizovaná verze známá pod jménem Evangelizační exploze). V rámci zvěstování evangelia jsme se učili mimo jiné používat verš ze Zjevení ohledně Ježíše tlukoucího na dveře. Měly to být dveře našeho srdce a pomocí tohoto verše jsme vyzývali lidi hledající Krista k tomu, aby Ježíše do svého srdce pustili. Nezpochybňuji tuto myšlenku ani dnes, protože Ježíš skutečně tluče a chce být i s těmi, kteří mu zatím nevěří. Jenže verš v kontextu dopisu Jana má jiný význam. Píše sboru, který nechce svého Pána pustit dovnitř.
Jak se může stát, že sbor, který zvěstoval evangelium, sloužil Kristu, Duch svatý se tam projevoval, se dostane do situace, kdy je Ježíš venku?
Pán Ježíš ve svém varování Laodicejskému sboru nepopisuje proces, který k tomuto stavu vedl, ale popisuje stav. Tento stav je varováním i pro současné místní sbory.
Prvním varováním je, že se to vůbec může stát. Ježíš se dostane ze sboru ven. Nikdo ho asi cíleně nevyhnal, vlastně by byli všichni rádi, kdyby tam byl, ale začalo být něco důležitějšího v prioritách sboru než Ježíšova přítomnost. Je to jako v tom vtipu zakladatele kurzů Alfa Nicky Gumbela. Novinář navštívil mluvčího anglikánské církve s dotazem, jak chtějí reagovat na to, že z církve vystupuje tolik lidí a že jsou zprávy, že chce vystoupit i Ježíš. Mluvčí odpoví, že je jim to líto, že Ježíš chce odejít, ale budou se muset tedy zařídit i bez něj. Co bychom na podobnou otázku řekli my? A poznali bychom, kdyby odešel?
Druhou zajímavou informací je popis sboru. Dá se to shrnout do postoje „nic nepotřebuji“. Nemusí se týkat ani tolik materiálního bohatství, i když i to bylo historicky v Laodiceji přítomné, ale postoje k Ježíši. Už všechno známe, vyzkoušeli jsme, máme pod kontrolou. A ty, Ježíši, nás prostřednictvím svého Ducha vlastně zneklidňuješ. Nadšení z Ježíše a jeho díla je pryč. Horlivost pro jeho království je pryč. Zůstává jen náboženská zkušenost. Jedná se o zabezpečený umírající sbor. Vše se zdá v pořádku, ale co chybí, je Boží přítomnost. Mojžíš nechtěl, aby je Bůh vyvedl kamkoli, pokud by nebyl s nimi. Ani my se nemůžeme spokojit s ničím menším než živým Ježíšem uprostřed své církve.
No, a tak „nechtěný“ Ježíš odešel, ale na toto jedno společenství své církve nezapomene a začne tlouct na dveře: „Pusťte mne dovnitř!“ Ježíš stojí o vztah. Společné jídlo je v mnohém důležité i dnes. Četl jsem statistiku, která popisuje souvislost společného jídla v rodině s celkovou úrovní vztahů v rodině. V tehdejším světě mělo společné jídlo ještě větší význam. Vždyť celé dějiny směřují ke společnému jídlu – svatební hostině, až si bude Ježíš brát svou nevěstu, Církev.
Nemám odpověď na otázku, nakolik Ježíše v Laodiceji slyšeli. A ani si nemyslím, že my jsme v situaci tohoto sboru. Současně si uvědomuji, že Pavlovo „kdo stojíš, hleď, abys nepadl“ se týká i této oblasti pro náš sbor. Jsme sbor, kterému se v mnoha ohledech daří dobře. Mohli bychom se uspokojit s tím, jak na tom jsme. Ztratit touhu po duchovním růstu, po růstu v posvěcení, po zasahování lidí evangeliem a jejich získávání pro Krista. Dílčím způsobem se nám to děje.
Sbor se skládá z lidí. Naší první zodpovědností a také tím, co můžeme nejlépe ovlivnit, jsme my sami. Jíme s Ježíšem, nebo tluče na dveře a je někde venku? On kárá ty, které miluje. Necháme se v případě potřeby pokárat a činíme pokání? Tyto otázky nekladu předně vám, milí čtenáři, ale sobě. Protože odpovědi jsou zásadní pro nás život.
Kdo vítězí… to už si dočtěte sami.
Lubomír Ondráček