KS Praha logo
CZ
CZ EN

Úvodník SD: Slyšíme dobře?

Články Sborového dopisu Uživatel Daniel Jungmann Kalendář 1.1.2020

Hospodin však řekl Mojžíšovi a Aronovi: Protože jste mi nevěřili a nedosvědčili jste moji svatost před očima synů Izraele, proto nepřivedete toto shromáždění do země, kterou jsem jim dal. (Ex 20,12)

Mnoho křesťanů trápí otázka poznání Boží vůle. Slyšíme a děláme to, co po nás Bůh chce? Co když něco zásadního míjíme? Někdy ve skrytu duše toužíme být takovými velikány, kteří Boží hlas slyšeli velmi dobře. O Mojžíšovi je řečeno, že již nepovstal takový prorok jako on. A přesto i tento Boží muž se „přeslechl“ a do Zaslíbené země přivedl Boží lid až jeho učedník Jozue.

Nemáme prostor probrat v tomto úvodníku texty, které se toho týkají, a zájemce odkazuji na říjnové sborové kázání. Zmíním jen důvody, proč tentokrát Mojžíš slyšel, resp. jednal špatně, a co se můžeme z jeho příběhu naučit pro svůj život. Jak se stalo, že místo „mluv ke skále“ do ní udeřil, a to opakovaně.

V Numeri 20 (doporučuji přečíst prvních dvanáct veršů) se dočítáme, že byl Mojžíš naštvaný na lid, který vedl. Měl k tomu mnoho důvodů a vůbec se mu nedivím. Vést Izraelce na cestě z Egypta nebyl žádný med. Současně ale platí, že nemůžeme účinně sloužit těm, které nemáme rádi. Pokud neodpouštíme, tak nás začne toto neodpuštění ovlivňovat a ztrácíme ostrý duchovní sluch i zrak. A to ať jsme v pozici vedoucích, nebo v nějaké jiné. Občasná inventura našeho vztahu k ostatním může pomoci.

Dále čteme, že jednal podle zkušenosti a vzpomínek na minulé Boží jednání. Je určitě dobré připomínat, co Bůh udělal. Ale nemysleme si, že naše zkušenosti jsou nad současné Boží jednání. Rutina a vzpomínky na něco výjimečného nejsou těmi nejlepšími rádci. Život v minulosti vede k pasivitě a opět ohlušuje. Někdy slýchám své vrstevníky se vzdycháním vzpomínat na devadesátá léta. Také na ně vzpomínám. Bylo úžasné vidět na evangelizacích plné stadiony, křtít každý měsíc ve sboru přes deset lidí, vidět lidi hladové po evangeliu. A nad to mně bylo o třicet let méně, což bylo také prima. Jenže to není důvod k přijetí známého úsloví „dobře už bylo“. Nikoli, ruka Hospodinova není ukrácena a já pořád vyhlížím, že Bůh bude dělat větší věci než v devadesátých letech, i když to asi bude jiným způsobem a já se na tom budu také jiným způsobem podílet.

Jako třetí věc se dozvídáme, že Mojžíš neudělal to, co Bůh řekl. Nebyl tam takový rozdíl. Místo ke skále mluvil k lidem a do skály dvakrát bouchnul holí, což mu Hospodin neřekl. Řekneme „drobnost“. Ale Bůh je tak svatý, že i neposlušnost v takové drobnosti má následky. Potřebujeme Jeho milost, protože bez ní Ho nejsme schopni následovat. Částečná poslušnost je totiž neposlušnost.

Bůh jednal i přes Mojžíšovo selhání. To, že se věci daří, nemusí znamenat, že děláme věci dobře. Někdy je to „jen“ svědectví o Boží věrnosti a milosti.

Začínáme nový rok. Je přirozené, že tento rok chceme jako křesťané Boha následovat. Nemám nějaký jednoduchý návod na slyšení Božího hlasu. Vím ale o dvou jistých zdrojích tohoto hlasu. Boží slovo a Boží duch. Tedy Bible a tichý hlas Ducha svatého, který udělal něco tak úžasného, že z našich těl udělal svůj chrám. Není daleko, je až intimně blízko.

Není třeba se trápit tím, co nevíme. Zaměřme se na to, co víme. Věci skryté nechme Hospodinu a my plňme to, co známe. Já mám pořád dost těch věcí, které vím, a přesto s nimi někdy bojuji. Někdy bych raději slyšel něco jiného, než Bůh říká, a někdy se mi nechce poslechnout. Současně nechci minout tu svou zaslíbenou zemi – to, co pro mne Bůh připravil.

Myslím, že na počátku roku 2020 se Bůh ptá každého z nás: „Chceš mne slyšet a chceš mne poslouchat?“ Kéž každý z nás odpoví „Ano“ s vědomím toho, že bez Boží milosti tohoto svého rozhodnutí nedostojíme.

Přeji všem pokojný a radostný rok 2020 naplněný poznáním Boha a Jeho vůle a lásky k nám.

Lubomír Ondráček

Celý Sborový dopis