Úvodník SD: Pozvání
„Můj milovaný Synu, Ježíši…“ „Drahý Otče, jak nádherné je slyšet Tvůj tichý a jemný hlas, vzácnější než cokoliv z tohoto světa…“
Podobnými slovy možná začínaly noční vycházky našeho Pána do pustých míst nebo na vrcholky galilejských kopců. Je však možné, že v tak hluboké jednotě a splynutí by cokoliv vyřčeného postrádalo hloubku. Také učedníci poměrně brzo pochopili, že ve vztahu k Otci potřebují dorůst, doplnit a pozvednout. Že nejen pro svoje modlitby potřebují dotyk Shůry, novou hloubku a otevřený přístup ke zdrojům Nebes. Navíc tady byl příklad Jana, který měl s modlitbou bohaté zkušenosti, a proto k ní vedl také své učedníky.
„Pane, nauč nás se modlit!“
Ježíš na tuto upřímnou prosbu neodkazuje, že ještě nenadešel vhodný čas nebo že chybí duchovní zralost. Stručně vyloží, proč nemáme být mnohomluvní jako pohané, a navíc ukazuje, jak je to správně. Otče náš nebeský… Kolik radosti nacházíme v těch několika slovech, která mohou znít naprázdno, ale i ve víře vyjevovat hloubku nejbližšího vztahu. A potom – alespoň podle záznamu v Markově evangeliu – podrobně vyučuje o odpuštění. Proč asi?
S tím, jak se blížil čas vyvrcholení Kristova poslání na zemi, jako by se Pánovo vyučování soustředilo na to podstatné a na děje, které budou následovat po Jeho odchodu. Zaslíbení příchodu Ducha pravdy většinou dobře známe, ale Jan ve svém evangeliu vedle Večeře Páně uvádí ještě jedno přikázání, které máme činit, avšak v naší praxi není úplně obvyklé: mytí nohou. Sám Ježíš, podobně jako v případě křtu, klade vzor, k jehož zachování a následování jsme vybízeni. Příklad, který prvně uskutečnil sám během poslední večeře, jen několik hodin před zatčením a ukřižováním. Vzor pokory vedoucích i těch, komu jsou nohy umývány. Občas slýchám vyprávění o tom, jak skvělou sederovou večeři tam či onde slavili, ale ve směru zmíněného přikázání máme v naší praxi příležitost něco doplnit.
Samozřejmě, i mytí nohou se může stát prázdným rituálem bez jakékoliv duchovní váhy. Vždyť co nejde zpochybnit nebo bagatelizovat? Na druhou stranu máme příležitost obnovit něco zásadního, bez čeho se moc dopředu nepohneme: pokoru srdce. V pokoře a poslušnosti něco vykonat a v nemenší pokoře také něco přijmout. I přes všechen ostych a „kulturní výhrady“.
Když Ježíš s učedníky po oslavě hodu beránka odchází do zahrady Getsemane, vědom si blízkosti vyvrcholení své pozemské služby, má modlitba opět přední roli. Ať už na osobní rovině, nebo ve společenství nejbližších, kdy s sebou bere Petra a Zebedeovy syny, aby s ním bděli. Aspoň hodinu… Jenže i zde se muselo naplnit jedno z proroctví, že lid je jako tráva a všechna jeho oddanost jako polní květ (Iz 40,6-8). Ježíšovo napomenutí i prosba „modlete se, abyste nevešli do pokušení,“ (Mt 26,40–41; L 22,40; 46) jako by zněly napříč staletími až do našich dnů. Modleme se, je to naše naděje i ochrana před pokušením, duchovní malátností a dřímotou. Když Ježíš takto vybízí své nejbližší učedníky, nehledá v tom svoje cíle a sebe, zda by mu bylo příjemné, kdyby něco z jeho poslání nesli jeho přátelé spolu s ním. Také zde vnímáme především nesobeckou lásku, péči a zaměření na nejbližší bez ohledu na to, čím procházel sám.
Zanedlouho proběhne předvelikonoční modlitební stráž (11. až 18. 4.). Rád bych nás těmito řádky přizval k účasti na společném díle. Sám se modlím, aby pro nás neplatilo slovo „Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ Pro mě osobně je účast na stráži něčím velmi podstatným z celého velikonočního týdne. Hlubokým osobním setkáním s Milujícím. Nepamatuji si, že bych tam neslyšel ten tichý a jemný hlas, který přibližuje Otcovu lásku a směřuje do budoucích dějů. A jelikož jsem člověk, který rád stále něco tvoří, slýchal jsem občas i pobídku k zastavení do tichosti Božích hlubin. Vždyť kde je jednota a láska v poznané Pravdě, není potřeba mnoha slov. Z těch, které jsem tam slýchal, jsem potom žil řadu měsíců…
Josef Hejnic st.