Úvodník SD: Pozvání k růstu
Božím plánem pro nás je růst. V Efezským 4,7–16 se píše, že práce na našem růstu není u konce, „dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti (…), nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.“
Naše kultura hodně vyzvedává dětství, a i my jako křesťané často hledíme s nostalgií k počátkům své víry. Dětství ale není cílem, pouze začátkem. Když dítě neroste, ať už tělesně, nebo mentálně, vnímáme to jako vážný problém. Když se jeho mentální vývoj zastaví na věku šesti let, kouzlo, které mají šestileté děti, je pryč. Dětství je hezké u dětí. To krásné je právě pozorovat, jak rostou, učí se, dospívají.
Bůh by mohl dělat věci naráz, ale rozhodl se téměř vše ve svém stvoření přivádět k dokonalosti růstem a výchovou. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a tím obrazem je Kristus. Onou dospělostí proto není nic menšího než být jako Kristus. Žádný člověk, který nemá vztah s Bohem jako měl Kristus a nemiluje jako on, ještě nedospěl k tomu, co to skutečně znamená být člověkem.
Písmo v listu Efezským připomíná, že Bůh nás k tomuto růstu do dospělosti vybavil. „Každému byla dána milost podle míry Kristova obdarování.“ Od chvíle, kdy jsme se znovuzrodili, v nás působí síla Kristova života. Máme potenciál růst k dospělosti v Kristu, podobně jako novorozené dítě má ve své přirozenosti schopnost růst a učit se. Zdravé dítě se tak nějak téměř samo začne stavět na nohy a opakovat první slova. Podobně každý narozený z Ducha je vnitřně disponován k tomu dorůstat Krista.
Je tu ale ještě jeden dar, bez kterého by růst nebyl možný. „On dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova.“ Dítě má potenciál mluvit a číst, ale naučí se to bez lidí kolem? Naučí se dospěle jednat či řešit konflikty bez zralých dospělých kolem sebe? Bůh to zařídil tak, že bez druhých růst nelze. Dítě se učí nápodobou. Osvojuje si řeč a jednání těch, které má kolem sebe. Také v pozdějším životě se my všichni stále učíme ze zkušeností druhých a v interakci s nimi. Pro mnoho věcí potřebujeme přímou výchovu, vedení, učitele. Nemůžeme růst, pokud kolem sebe nemáme společenství, jehož zvyky a dovednosti si osvojujeme, a konkrétní lidi, kteří jsou v něčem dál a jsou ochotni se nám věnovat.
Proto nás Bůh staví do církve jako společenství s apoštoly, proroky, pastýři, učiteli, evangelisty. Jak tomu rozumím, nejde o to, že jsou v církvi přítomni lidé s tímto označením. Jde o tato obdarování. Ostatně apoštol Pavel se označuje za učitele i apoštola, což naznačuje, že nikdo není jednoduše jedno nebo druhé. Apoštolové dávají církvi řád, vizi a směr. Proroci vedou k růstu vzhůru v komunikaci a vztahu s Bohem. Učitelé budují do hloubky v poznání. Evangelisté vedou k růstu do šířky ve sdílení evangelia a zájmu o svět kolem. Pastýři pak upevňují církev péčí dovnitř. Pouze když jsou všechny tyto směry zastoupené, mohou církev i její členové zdravě růst „všemi způsoby“ k dospělosti v Kristu.
Dospělost znamená, že člověk se dokáže postarat nejen o sebe, ale také pečovat o svět kolem a vychovávat další. Podobně i duchovní dospělost znamená péči o Boží stvoření a podíl na výchově dalších. Bez společenství člověk nemůže růst, duchovně dospělý člověk zase bez společenství žít nechce. Vždyť cílem růstu je „připravit svaté k dílu služby“ v církvi a ve světě. Věřím, že v KS Praha nám Bůh dává právě takové společenství, kde můžeme růst a také se podílet na službě. Jsem rád, že v něm můžu být, a i v novém roce vyhlížím Kristem proměňované životy.
Jiří Bukovský