Úvodník SD: Plný Ducha a víry
Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána; neboť to byl dobrý muž, plný Ducha Svatého a víry. A značný zástup se přidal k Pánu. (Sk 11,23–24)
Byl jsem požádán Lubošem O., zda bych nenapsal úvodník do vašeho Sborového dopisu. V krátkosti bych shrnul kázání, které jsem měl na slavnostním shromáždění CKS na začátku června.
Téma bylo „Plný Ducha a víry“. To by se asi dalo říci o mnoha lidech v Novém zákoně, ale já mám na mysli Barnabáše. Původně se jmenoval Josef, ale lidé kolem něj mu dali nové jméno, které více odpovídalo jeho charakteru, v překladu znamená Syn potěšení. O Barnabášovi se na začátku Skutků apoštolských dozvídáme, že byl z Kypru, že prodal pole, aby odevzdal peníze církvi na potřebné. Také byl první, který oslovil Saula (později Pavla), když se ho ještě všichni lidé obávali kvůli jeho předchozímu pronásledování církve. I když se o něm dozvídáme z listu Galatským, že se nechal strhnout k nějakému špatnému jednání, tak pořád nám v tom dobrém může být vzorem.
Jak to vlastně vypadá, když je někdo synem povzbuzení nebo potěšení? Podívejme se do Skutků apoštolských 11. kapitoly. Od 19. verše můžeme číst, že se církev kvůli pronásledování rozprchla z Jeruzaléma a někteří došli až do Antiochie. Tam kázali evangelium a mnozí uvěřil. Když se to dozvěděla církev v Jeruzalémě, tak vyslala právě Barnabáše. Myslím, že Barnabáše vybrali právě proto, že byl ochoten. Ochoten se nechat použít Bohem tam, kde je třeba. Mám za to, že když bychom chtěli být syny nebo dcerami povzbuzení, potřebujeme být ochotni se zvednout a vyjít ze své „bezpečné zóny“. Nechat se Bohem nebo lidmi vyslat na místo, kde je nás potřeba.
Dále se dozvídáme, že když Barnabáš přišel do Antiochie, zaradoval se z toho, co tam Pán činí. Abychom byli syny a dcerami potěšení, musíme se umět radovat vždycky, když Pán někde jedná. A to i přesto, když v naší službě, sboru nebo církvi zrovna nějaký růst nezakoušíme. Radovat se z Božího jednání kdekoli, i když teologicky nebo vztahově tu či onu skupinu nemusíme. Radujme se, protože roste Boží Království.
V dalším verši čteme, že je o Barnabášovi řečeno, že byl muž dobrý, plný Ducha a víry. Být dobrým člověkem je možná široký pojem, ale je to dobrá vizitka. Barnabáš to žil, a proto ho církev takto označila. Stejně tak to platí o jeho plnosti Duchem svatým. Asi každý máme zkušenost, že to, čeho je člověk plný, se spontánně projeví, když se nekontroluje. Když jsme plní hněvu nebo kritiky, uraženosti nebo odmítnutí, tak se to bude projevovat v našem jednání. Plnost Ducha a vedení Duchem dává příležitost v našem životě nést ovoce Ducha svatého. Stejné je to s plností vírou. Apoštol Pavel píše v listu Římanům, že by je rád povzbudil vírou a chtěl by i jejich vírou být povzbuzen. Je těžké někoho povzbuzovat k něčemu, co sám nemám. Proto potřebujeme nejen víru zachovat, ale ve víře i růst. K tomu je potřeba ještě jeden postoj, který na tomto místě u Barnabáše nepřímo vidíme. Když pochopil, že nestačí všechny lidi vyučit, vyhledal Saula a společně se lidem v Antiochii věnovali celý rok. Tím potřebným postojem je si přiznat, že na něco nemám nebo něco neumím, a nechat se doplnit někým, kdo je v té oblasti lepší. Jen společně můžeme budovat Boží Království.
Poslední věc, kterou bych rád zmínil je, že tam byli poprvé lidé následující Ježíše nazváni Kristovci (Křesťané). Nazvali je tak proto, že na jejich životě bylo zřejmé, že následují Krista, že mu patří, že mu podřídili své životy. Určitě to nebylo dílem jednoho člověka – Barnabáše – ale tím, jaký byl, tomu hodně přispěl. Pojďme každý přispívat tam, kde jsme, aby o nás lidé řekli, že jsme dobří lidé, plní Ducha víry a že zcela jistě patříme Kristu.
Marek Prosner
Senior Církve Křesťanská společenství