Úvodník SD: Obstáli jsme?
Říkám o Hospodinu: Je mé útočiště, má tvrz, můj Bůh, v něho doufám. On tě uchrání… Protože jsi Nejvyššího učinil svým příbytkem… Nasytím ho vysokým věkem a dám mu spatřit svou spásu. (Ž 91)
Jsou období, kdy se některý biblický text dostane do popředí. V době od poloviny března se tak stalo s Žalmem 91. Mnozí ho připomínali. Četl jsem několik výkladů, s kterými jsem více či méně souhlasil. Sám se Žalm 91 v posledním období modlím a vyznávám ho ve vědomí, že je to úžasné zaslíbení a že Bůh má moc tato slova naplnit a také to dělá. Současně vím, že jako jiná místa Bible to není slovo předně pro ostatní, abych je podle toho testoval, ale pro mne, abych mu věřil a testoval jím sebe.
Nepřipojím nějaký další výklad tohoto textu, ale chci se od něj odpíchnout, abych s vámi sdílel to, o čem přemýšlím.
Skutečně očekávám Boží ochranu a vím, že dnes stejně jako jindy za padesát osm let svého života nemám okolnosti v rukou. To, že padají lidé kolem mě, jsem mnohokrát zažil. A vím, že když se ke mně pád nepřiblíží, není to dané mými schopnostmi, nasazením, věrností a zbožností, ale je to díky Kristovým zásluhám na kříži. Nepochybuji na základě Božího slova, že jsem přijatý, milovaný, že nemohu nějak získat více Boží přízně a lásky. Já mám kam růst v oblasti lásky k Bohu a lidem, ale opačně to u Boha neplatí. On mě prostě už miluje na maximum.
Když vyznávám Žalm 91, jsem si jistý, že je toto Boží vůle pro mne i ostatní jeho děti. To, na co se zaměřuji, je otázka, zda jsem skutečně Nejvyššího učinil svým příbytkem. Já nemluvím o tom, zda jsem ho přijal do svého života, modlil se modlitbu přijetí, hlásil se k němu a o podobných věcech. Ty tak nepochybně jsou. Řeším však, jestli je skutečně dnes mým příbytkem. Je tím, u něhož se schovám, na kterého spoléhám, ve kterém mám jedinou naději? Četl jsem dnes zajímavou myšlenku: „Myslíme si, že pro nevěřící je Boží milost zadarmo, ale my si ji musíme zasloužit.“ Nepochybuji o tom, že tento názor je chybný. Současně si kladu otázku, zda ho někdy nezastávám. Nevědomky. A také zda v některých situacích nemám příbytek někde jinde. Ve své svatosti (nikoli té darované), ve svých schopnostech. Přece jsem tak opatrný, zodpovědný nepostradatelný… Proč očekávám, že se mně „nestane nic zlého“? Proč to očekáváš ty? Jak reagujeme, když někoho něco zlého potká? Bůh nás chrání, protože jsme tak dobří, zvládli jsme teorii víry a uzdravení a modlíme se tak, že mu nic jiného nezbývá, nebo prostě proto, že je milostivý a má nás rád? Máme svůj život v ruce nebo nikoli?
V posledních třech měsících prožíváme zvláštní období. Myslím, že situace testuje naši víru. Na co spoléháme? Nakolik potřebujeme církev? Jsme odděleni od společenství, vše je online. Na bohoslužby lze koukat z postele, nebo dokonce dodatečně. Nikam nemusíme chodit. Účast na online modlitebních a skupinkách není zrovna drtivá. Stejně tak na setkáních, která v posledních dnech mohou opět začít, není příliš velká účast. Samozřejmě jsou výjimky, popisuji spíše obecný stav. Jak to bude po ukončení karanténních opatření? V jiných letech si někteří vzali volno od církve na prázdniny, letos už je vynucené volno od poloviny března. Nedá se spokojit s občasným kouknutím na internet? Je třeba začít opět vstávat, obléknout se, dojít do sboru, na skupinku, na modlitební?
Jsme varováni, abychom nezanedbávali společná shromáždění. Je to nebezpečné a přináší to smrt. Církev je Kristovo tělo. Není možné milovat hlavu a nemít nic společného s tělem.
Bůh vytrhuje ty, kteří k němu přilnuli, kteří znají jeho jméno. I to je v 91. Žalmu. Nechávám Ducha svatého testovat, zda to v mém životě tak je. Bez ohledu na to, zda zrovna potřebuji ochranu před koronavirem nebo mi hrozí „jen“ běžná sezonní chřipka. Nechme se „otestovat“ a přinesme dobré ovoce.
Lubomír Ondráček