Úvodník SD: Nezapomněli jsme žasnout?
Nezapomněli jsme žasnout?
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení.“
A stalo se, že jakmile od nich (pastýřů) andělé odešli do nebe, začali si pastýři mezi sebou říkat: „Pojďme tedy až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, co nám Pán oznámil.“ (L 2,14 – 15)
Vánoční příběh většinou známe. Známe i starozákonní proroctví o Kristu a víme, jak rozumět třeba proroku Izajášovi. Možná tato místa čteme bez očekávání, že by nás mohla nově oslovit, a ani od slavení Vánoc nebo Velikonoc toho až tak moc nečekáme.
Musím říci, že také nejsem zrovna „vánoční typ“ a nemám potřebu celý prosinec kázat nebo poslouchat kázání o příbězích o narození Pána Ježíše. Současně si uvědomuji, že bez těchto dějinných událostí by pro mne nebyla naděje.
Někdy přemýšlím, jaké to bylo pro ty, kteří slyšeli proroctví a kteří byli účastníky příběhů, které my už notoricky známe. Jak rozuměli proroctví z Iz 9, že se objeví velké světlo a že se narodí chlapec, který bude mimo jiné mít jméno Věčný Otec? Určitě čekali obnovu davidovské linie na izraelském trůnu, ale představit si Ježíše jako miminko někde v Betlémě v relativně chudé rodině – to je myslím ani nenapadlo.
No a co ti pastýři? Možná naštvaní na zmatky kolem sčítání lidu, noční hlídka taky nic moc. Nevím, nakolik znali proroctví, i když do synagogy asi někdy zašli. Nic zvláštního nečekali a najednou je u nich anděl a povídá takové divné věci. Dnes se narodil Zachránce, Kristus Pán. Cože? Děťátko někde v jeslích je očekávaný Mesiáš? Kdyby se narodil alespoň v paláci! Konečně i mágové vedení hvězdou přišli do Jeruzaléma, a tak nepřímo zavinili smrt betlémských nemluvňat. Kde jinde by se ten král mohl narodit?
Nevím, jak z toho byli pastýři moudří, ale udělali jednu důležitou věc. Šli se podívat, co se fakt stalo. A stali se díky tomu jedni z prvních, kteří Mesiáše uviděli. Nezůstalo jen u toho. Oni udělali další důležitou věc. Všem přítomným vyprávěli, co řekl anděl. Možná se cítili trochu trapně, protože miminko bychom nepojmenovali podle Izajášova proroctví Věčný Otec nebo Kníže pokoje, možná se trochu trapně cítili i Josef s Marií, i když ti už věděli více než ostatní. S andělem se totiž už setkali dříve. Být přítomen, resp. být součástí Božího jednání, nás většinou vyvede z míry.
Nevíme, kdo všechno tam byl, ale čteme, že všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím (L 2,18). Když o tom přemýšlím, říkám si, zda to, co mně nejvíc o Vánocích chybí, je ten úžas. Prostě je tu tajemství. Srovnat všechna proroctví a udělat si v tom přehled se částečně začalo dařit až za Ježíšova života a plně až po Jeho vzkříšení. My už žijeme po těchto událostech, ale oni žili před nimi. A žasli. To já moc nežasnu. Zmizelo tajemství, příběhy znám, vím, jak to dopadne. Jenže je tohle důvod ztratit úžas? Úžas nad tím, že Bůh na sebe vzal naše hříchem porušené tělo, sestoupil do bídy tohoto světa a žil život jednoho z nás. S jedinou výjimkou – nezhřešil. A není stále kolem jeho příchodu spousta tajemství? Jak Marie počala z Ducha svatého? Ježíš je jediný, který se nenarodil ze semene muže, ale ze semene ženy (Gn 3,15). Kdyby se tenkrát zkoumalo DNA, co by u Ježíše zjistili? Že má DNA jen matky? (Vím, možná si říkáš „jeho starosti na mou hlavu“, ale nevyvolává to v tobě úžas? Tenhle tajemný příchod někoho na 100 % člověka a na 100 % Boha?)
Možná si letos o Vánocích udělám čas na to, abych se divil. Abych užasl nad těmi příběhy, které jsem tolikrát četl, tolikrát na ně slyšel kázat, a dokonce na ně sám tolikrát kázal. Vrátit se k tajemství, které přesahuje náš rozum.
Přeji vám pokoj jako těm, kteří jsou lidmi Božího zalíbení.
Lubomír Ondráček