Úvodník SD: Nejde všechno hladce
Když odešli, hle, ukázal se Josefovi ve snu Pánův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi své dítě a jeho matku, uteč do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu, protože Herodes bude dítě hledat, aby je zahubil.“ (Mt 2,13)
Tak je to za námi. Předvánoční shon (tedy jak u koho – k přípravě Vánoc se dá přistupovat rozdílně), volné dny, začínají všední dny. Někdo s obavami vstupuje na váhu a podivuje se číslu, které tam vidí, někdo začíná využívat dárky, které dostal, někdo vzpomíná na setkání s rodinou a přáteli, někdo se těší na to, jaké ovoce přinese jeho svědectví o Kristu ve vánoční době.
Jsou věci, na které se v tomto novém roce těšíme, ale jsou možná i věci, kterých se obáváme a raději bychom se jim vyhnuli. Někoho čeká zdravotní zákrok, někoho nepříjemné řešení dlouhodobě narušených vztahů, někoho hledání práce, protože je takovým nepěkným zvykem dávat výpovědi na přelomu roků. A klademe si otázky, proč se to děje. Radši bychom zůstali v té sváteční vánoční atmosféře a nemuseli některé věci řešit nebo do nich vstupovat.
Josefa a Marii po narození prvorozeného syna, které jim určitě udělalo radost, čekalo také něco nepříjemného. Josef už měl s anděly zkušenost, tak ho asi nepřekvapilo, že k němu anděl opět promluvil. No ale moc ho nepotěšil. Musíš se stěhovat. A ještě ke všemu do Egypta, což nebylo pro Žida příliš lákavé místo. Z kontextu víme, že to nebylo v horizontu dnů po narození, protože je ještě čekala cesta s osmidenním miminkem do chrámu a obřízka, cesta zpět domů a Herodes pro jistotu nechává povraždit nejen novorozence, takže nějaká doba od porodu uplynula, ale přeci. S miminkem do cizí země, kde nemají ubytování, budou muset hledat obživu, no a cestování tenkrát… jak by byli nadšeni z Českých drah, i přes jejich zpoždění. Vždyť vše udělali tak, jak měli. Vše bylo zaslíbené, vychovávají Mesiáše, a přesto takovéto komplikace.
Josef měl vlastnost, kterou se můžeme naučit. On se neptal proč, on poslouchal. Když mu anděl řekne, že jeho snoubenka mu nebyla nevěrná a nebyla s jiným mužem, tak poslechne a stará se o oba, přestože je pravděpodobně svým okolím podezříván, že spal se snoubenkou před svatbou nebo že je trouba, který se stará o cizí dítě. Když ho anděl pošle do Egypta, tak neřeší, zda se mu chce (troufnu si říci, že nechtělo), ale jde, a když mu opět anděl řekne, aby se vrátil, tak se vrátí. Josef to z mnoha ohledů neměl v životě jednoduché. Jenže on zaujal postoj: „Co po mně, Pane, chceš?“, i když nemáme zaznamenáno, že by se tuto modlitbu přímo modlil. Ono to není ve slovech, ono je to v postoji srdce.
Takže máme tu nový rok. S radostnými věcmi, s výzvami i s těmi nepříjemnými událostmi, které jsou před námi. Reagovat můžeme různě. Strachem, který je do určité míry legitimní, ale který nás může paralyzovat. Stěžováním, že to máme takhle těžké a že si to nezasloužíme, ale reptání ničí. Otázkami proč, které nelze úplně vyloučit, protože někdy existuje konkrétní příčina, potřebujeme ji nalézt a jednat s ní, jenže často nás tato otázka jen trápí bez jasného východiska.
Nebo to můžeme udělat jako Josef a Marie. Poslechnout a udělat, resp. říci: „Staň se mi podle tvého slova.“ Klást občas otázku: „Co po mně Bože chceš?“ A připomínat si, že je vždy prostor pro vděčnost a že nejsme povoláni rozumět, ale věřit. Nikoli slepě a nesmyslům, ale věřit Tomu, který nás zná, miluje nás a byl ochotný se za nás obětovat. To nezpůsobí, že nás nebudou potkávat těžké věci, ale způsobí, že prožijeme smysluplný život bez hořkosti a bez nevěry.
Přeji nám všem, abychom věřili i tam, kde nerozumíme, a byli vděčni někdy i bez ohledu na okolnosti.
Lubomír Ondráček