Úvodník SD: Má strach své místo?
I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mně zachraňuje. (Ab 3,17–18)
Nerad paušalizuji a málokdy lze říci, že se nějaká událost týká úplně všech lidí. Tentokrát si to ale napsat troufnu. Od 10. 3., kdy vstoupila v platnost první omezení týkající se současné pandemie, se změnily plány úplně každému. Plány osobní, rodinné, pracovní, sborové. Když píši tento úvodník, tak je ještě stále složité plánovat nejen na nejbližší období, ale nejistota panuje i kolem léta, a dokonce i podzimu. Nejsme si jisti, co přijde. Četl jsem mnoho diskuzí kolem výkladu Žalmu 91 a odolávám pokušení se do nich zapojit. Takže k Žalmu 91 snad jen to, že ho ve víře vyznávám, ačkoliv znám křesťany, kteří onemocněli, a slyšel jsem ze zahraničí i o křesťanech, kteří v souvislosti s nákazou zemřeli.
Jakou máme v této době jistotu?
On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všechny ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)
Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost… (Ř 8,35)
Tohle je dostatečná jistota pro náš život i pro naši smrt. Jsme v ruce tohoto mocného, svatého a milujícího Boha. Zná nás se vším všudy, zná každý náš hřích, zná mne i tebe dokonale. Přesto za nás dal to nejcennější, co měl. Miloval mne a tebe tolik, že kvůli nám se jako táta díval na krutou smrt svého Syna. Potřebujeme ještě nějaké jiné ujištění? Mohou okolnosti nějak zrušit jeho lásku k nám?
Přes to všechno jsou chvíle, které jsou tak těžké, že i Boží muži a ženy se třesou. V tomto padlém světě je mnoho situací, kdy je lidsky normální se bát. Proto je myslím v Bibli více než stokrát výzva: Neboj se.
Prorok Abakuk žil v těžké době. Izrael se odvrátil od Hospodina a blíží se Boží soudy skrze nepřátelský národ.
Hospodine, slyšel jsem zprávu o tobě; bojím se, Hospodine, o tvé dílo. Zaslechl jsem to a mé nitro se chvělo, mé rty se třásly, hniloba vešla do mých kostí. Třesu se… (Ab 3)
Tento Boží prorok vidí situaci a to, co přichází. Něco je jasné, něco vidí prorockým zrakem, ale všechno je to strašné, a tak se chvěje. Není ovšem důležité, zda nás něco vyděsí. Důležité je, jestli se tím necháme paralyzovat. To záleží na tom, na co, resp. koho, spoléháme.
I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda… zmizel brav i skot… On neví, jak to dopadne. Je dost možné, že to v první fázi nedopadne dobře a brav může zmizet i zbožným lidem, nejen bezbožným. To se v Izraeli stalo. Jaká je reakce Abakuka, který se třese a počítá, že může přijít i o svou obživu (dosaď si dnes práci, podnikání, životní úroveň…)?
Já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. (Ab 3)
Proč takto Abakuk reaguje? Má nějakou psychickou poruchu, třeba masochismus? Určitě ne. On tak reaguje, protože si je jistý, že Bůh je jeho záchrana. Protože ví, že spravedlivý bude žít z víry. Ne z víry, která se vždy z krátkodobého hlediska vyplatí a která má na vše odpověď. Ale z víry v Boha, kterého zná a chce být v jeho ruce. Nejenom chce, ale ví, že v ní i je.
Abakuk pravděpodobně zažil obsazení Jeruzaléma a neviděl nic z období po Kýrově ediktu. Zažil „zmizení bravu a skotu“, protože dobyvatelé si určitě rádi dobytek odvedli. Přesto mohl jásat v Bohu, který ho zachraňoval.
Nevím, co nás čeká. Nevím, jak se změní tento svět. Možná se v něčem změní i církev. Stačí mně vědět, že Panovník Hospodin je má síla.
Přeji vám bez ohledu na to, jaké jsou současné okolnosti vašich životů, tuto jistotu a radost v Hospodinu. Nezapomeňte, že Hospodin je vaše síla. A mějte odvahu být o tomto živém Bohu dobrým svědectvím ve svém okolí.
Lubomír Ondráček