Úvodník SD: Lidé nevidí Krista, ale vidí nás
Vy jste světlo světa… Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích. (Mat. 5,14–16)
Před lety jsem byl na jednom semináři, kde řečník řekl, že když se mluví o modlitbě a dávání, tak se křesťané cítí špatně. Je to proto, že modlitba i peněženka jsou blízko našemu srdci a vždy máme pocit, že bychom se modlit a dávat mohli více. Uvažoval jsem o tom a doplnil jsem tam ještě jednu věc. Tou věcí je zvěstování evangelia. Protože i tam míváme špatný pocit – je to blízko našeho srdce a mohli (někdy máme v podvědomí i měli) bychom to dělat více.
Vypořádáváme se s tím různě. Někdo to potlačí, někdo místo zvěstování evangelia obviní ostatní, někdy máme snahu vidět zvěstování evangelia jako nějakou speciální akci, a tak si oddechneme, když ve sboru evangelizace proběhne a my si to zase na nějaký čas „odškrtneme“.
Pán Ježíš ovšem na zvěstování evangelia hledí jinak. Konstatuje jednoduchou věc. Evangelium předně nezvěstujeme prostřednictvím nějaké aktivity, ale tím, že jsme. Pán Ježíš je světlo národů, lidé se s ním setkávali, viděli jeho jednání a slyšeli, co říká. A reagovali přijetím nebo odmítnutím. Když byl vzkříšen, tak už se s ním takto lidé setkat nemohou a setkávají se s námi. My ho nyní reprezentujeme. Lidé vidí nás a naše jednání a díky tomu mohou vzdát slávu Otci v nebi. Evangelium nezvěstujeme hlavně skrze nějakou speciální akci (i když díky Bohu za akce typu Festival Na výšinách, který právě proběhl), ale tím, že žijeme Kristem proměněné životy. Ježíš nám zaslíbil, že z našich břich potečou vody života. Stačí mu věřit (Jan 7,38)
První církev byla na jedné straně pronásledována, na druhé lidi přitahovala. Nedělala speciální akce, spíše využívala příležitostí v každodenním životě. Čím přitahovala?
Pavel psal Galatským 3,28 o nové skutečnosti identity, postavení a vztahů. Přijít do společenství církve bylo pro tehdejšího člověka šokující. Pohané a Židé spolu ani nejedli, tady spolu slavili Večeři Páně. Mezi otroky a svobodnými byla obrovská společenská propast, ale v církvi spolu mohli vedle sebe sedět otrok i jeho majitel. Dokonce se mohlo teoreticky a někde možná i prakticky stát, že otrok byl starším sboru, kde jeho majitel byl člen. Pohlaví nepůsobilo společenské rozdělení. Prostě v Kristu byly smazány rozdíly rasové, společenské i další. Pavel nepopírá řád stvoření a na jiných místech ho zdůrazňuje, ale je zaměřen na jednotu vzájemné lásky a úcty, která reprezentuje Krista.
Křesťané byli ve svých životech příkladní, protože na rozdíl od tehdy převažujícího náboženství měla víra dopad na jejich život. Docházelo k transformaci myšlení a jednání. Lidé v jejich okolí se podivovali, proč se jejich život mění. Moje zkušenost je taková, že lidi v mém okolí tolik nezajímá, co říkám, ale co dělám. To, co říkám, je občas začne zajímat až následně.
Křesťané prvního století se vyznačovali trpělivostí a vytrvalostí. Snášeli pronásledování, měli obrovské nasazení při zvěstování evangelia, nesli osobní těžkosti s důvěrou v Krista.
Ne, nebylo vše ideální. Konečně v Bibli můžeme číst o různých nedostatcích, které ve sborech byly. Přes tyto nedostatky byla církev „městem na hoře ležícím“. Lidé viděli křesťany a díky jejich životu se setkávali s Kristem. Křesťané pro ně byli vůně k životu nebo ke smrti.
Zvěstování evangelia nemusí být strašák, nemusíme se vybičovat na jednu akci za rok nebo se snažit dělat nám nepřirozené věci. Nejsme všichni povoláni oslovovat lidi na ulicích (díky Bohu za ty, kteří toto povolání mají a také ho používají), z málokoho z nás bude nový Billy Graham nebo Reinhard Bonnke. Všichni ovšem reprezentujeme Krista. Lidé se na nás dívají a vidí Ježíše nebo jeho karikaturu. S lítostí konstatuji, že někdy na mě vidí tu karikaturu. Přesto to nevzdám a s Boží pomocí chci zářit čím dál více.
Lubomír Ondráček