Úvodník SD: Kam bychom šli?
Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Jan 6,68–69
Zásadní otázka v životě každého člověka je otázka: „Kým je pro mě Ježíš?“ Někdy se nám může křesťanství scvrknout na ideologii, tradici, morálku a nevím co ještě. Křesťanství může být náboženstvím jako kterékoli jiné. Pokud se z něj ztratí to zásadní – vztah s Ježíšem.
Za Pánem Ježíšem šly zástupy a nebyli to jen zvědavci nebo ti, co Ježíše chtěli nějak nachytat. V zástupech byli i učedníci. Ti, kteří Ježíše skutečně následovali. A o těch se dozvídáme ve zmíněné kapitola evangelia podle Jana, že se rozhodli po Ježíšově vyučování s ním dále nechodit. Šli za Ježíšem, dokud jim neřekl něco pro ně nepříjemného, resp. nepřijatelného. Takového Mesiáše nechtěli.
V zástupu posluchačů je i dvanáct Ježíšových učedníků. Těch nejbližších. Nevíme, nakolik rozumí tomu, co Ježíš říká. Ale na otázku, zda také odejdou, odpovídá za všechny Petr. Nemají kam jít. Spojili svůj život s Ježíšem natolik, že nemají kam jít. Uvěřili, a proto nemají kam jít. Být s Ježíšem – dárcem věčného života – je to nejvzácnější, co mají.
V Antiochii vzniká první sbor tvořený většinou pohany. Obrátil se jich velký zástup. Budili takovou pozornost, že se o nich dozvěděli až v Jeruzalémě. To bylo po tehdejších cestách 550–600 km. A v samé Antiochii budili takovou pozornost, že je tam nazvali poprvé křesťany, přesněji kristovci. Proč? Pro jejich učení, morálku, hezké písně nebo vyzdobené modlitebny? Ne. Protože oni mluvili o Kristu a nechali Kristem změnit své životy. Kristus byl zásadní pro jejich život. Tak zásadní, že si toho všichni v okolí všimli.
Čeho si lidé všimnou, když vidí nás? Kladu si tuto otázku naprosto osobně. Co lidé, kteří mě znají nějak blíže? Nazvali by mne „kristovcem“? Je můj život na Ježíše tak zaměřený, že to okolí nemůže přehlédnout?
Nepochybuji o tom a vím, že o tom nepochybuje ani většina čtenářů tohoto článku, že Ježíš má slova věčného života a že je Syn Boha živého. Je ovšem tato víra pro nás tak klíčová, že jsme na Ježíše plně zaměřeni a nemáme kam jít? Je křesťanství jednou z našich aktivit a zájmů nebo vedle vztahu s Ježíšem všechno bledne? Jak ovlivňuje můj každodenní život? Jak ovlivňuje můj vztah k manželce, dětem a dalším lidem? Jak ovlivňuje můj kalendář, a tedy využití času včetně toho volného určeného k odpočinku? Jak ovlivňuje moje hospodaření s penězi? Nežiji spíše nějakou tradicí a nedělám věci ze zvyku? Stále mohu říci, že nemám od Ježíše kam odejít?
Znám správné odpovědi a myslím, že milý čtenáři nebo milá čtenářko, je znáte také. Jenže si musím přiznat, že je někdy rozdíl mezi tím, co vím, a tím, co dělám. Petr s davem učedníků, které znal a s kterými Ježíše následoval, neodešel. Možná mu řeč Ježíše připadala také tvrdá, konečně nerozuměl tomu, že Ježíš bude muset trpět, ale nemá kam jít. Byl kristovec, i když se tenkrát tento termín nepoužíval. Jeho postoj je pro mne výzvou.
Nechci, aby se mně ztratil živý vztah s Ježíšem. O ten jde, ten je základem pro všechno. Bez trvalé zamilovanosti do Ježíše, touze být s ním, nadšení z toho, jaký on je, se může moje křesťanství transformovat do náboženství. Do naplňování mých emocionálních i jiných potřeb. Někoho, kdo se sice může stále ke křesťanství hlásit, ale už nemusí s Ježíšem chodit. Učedník následuje mistra. Dívá se na mistra, kopíruje ho, nechává se jím úkolovat a vyučovat. Učedníka život s Mistrem mění. Ještě mám kus cesty před sebou.
Začíná nový školní a také sborový rok. Jsme zvyklí nějaké věci dělat a budeme mnohé dělat stejně. Kéž motivem není náboženský zvyk, ale stále živý vztah s Ježíšem. Kéž se v tomto roce stává, že nás lidé uvidí a poznají, že máme s Kristem něco společného.
Lubomír Ondráček