Úvodník SD: Ježíšův příchod
Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23- 24)
Jako každý rok o Vánocích jsme si připomněli Ježíšův příchod na svět v lidském těle, kdy se narodil jako malé miminko. Připomínat si můžeme i to, že se opět vrátí už nikoli v lidském těle, ale bude jako blesk z nebe.
Opakovaně se objevují lidé, kteří říkají, že vědí, kdy tento okamžik nastane a vyvolávají zmatky, přestože Bible jasně říká, že ten den předem nebudeme znát. Loni na podzim byla opět taková vlna a někteří lidé byli zmateni. V souvislosti s tím se objevuje diskuse o znameních poslední doby. Kázání evangelia všem národům, návrat Židů do Izraele, znamení na nebi… To vše je důležité. Mně ale při jednom nedávném rozhovoru o vztahu starší a mladší generace v našem sboru vyvstal na mysl poslední verš Staré smlouvy. To poslední, co v Bibli čteme před evangelii, je znamení Hospodinova dne, resp. něco, co se musí stát dříve, než tento den nastane. Je to obrácení srdce otců k synům a synů k otcům. Tímto znamením se většinou v kontextu příchodu Pána Ježíše nezabýváme. Přitom je to klíčové, protože pokud by to nenastalo, bude země stižena klatbou.
Nejprve se obrací srdce otců k synům. Otcové jsou na tahu první. Bůh obrací své srdce k nám, svým dětem. Otec děti vychovává, někdy kázní, je schopen jim věci vytknout, povzbudit je, něco je naučit. Je to ale také ten, kdo chce pro své děti to nejlepší, kdo nejen popíše, co se jim nedaří, ale někdy nad tím, co se jim nedaří, i pláče. Známá postava otce vyhlížejícího návrat marnotratného syna popisuje to, když otec obrátí srdce k synovi. Ví, že syn jednal špatně. Neomlouvá to. Trápí se tím. Nechá ho dokonce jít a jednat svévolně. Ale nepřestane ho vyhlížet. Chce ho zpět. A když ho vidí, běží mu naproti. Děti očekávají potvrzení od svých rodičů. To, že rodiče ocení jejich úspěch, nechají je jednat ve svobodě, jsou na ně zdravě hrdí. Životy některých dětí jsou zničeny tím, že nikdy nebyly pro svého otce dost dobré.
No a co synové k otcům? Otcové touží po uznání svého nasazení a úctě svých dětí. Touží vidět úspěch dětí a mít s nimi vztah v době, kdy už je děti bezprostředně nepotřebují. Mnoho otců je zničeno z toho, že jejich synové s nimi nemají vztah, odmítají je a pohrdají jimi.
To vše se děje ve světě a v běžných rodinách. Ale co v církvi. Jsou tu duchovní otcové, kteří jsou příkladem pro duchovní syny, povzbuzují je, oceňují je, radují se z jejich úspěchů? Kteří nesoudí, i když někdy konfrontují některé jednání, ale spíše pláčou, pokud se synům nedaří, resp. pokud synové nechodí po Božích cestách? Kteří se nechají svými syny někdy i v něčem poučit?
A co duchovní synové? Váží si dědictví otců, jsou ochotni se něco naučit, mají k nim postoj úcty? V Přísloví je výzva, aby nikdo nepohrdal svou matkou, když zestárne. Zvláště dnes se zdá, že starší generaci ujel vlak. V něčem je to možná i pravda. Současně ta stará generace vybudovala to, na čem se dnes dá stavět.
Příchod Pána Ježíše se blíží. Určitě je blíže, než byl v době první církve. Některá znamení se musí naplnit. Něco neovlivníme, něco ale ano. Můžeme zvěstovat evangelium, modlit se a také obrátit své srdce. Zásadní obrácení je k Bohu a na to nesmíme zapomenout. Ale je tu i další obrácení srdce. Otců k synům a synů k otcům. Obrátíme své srdce, i když to může být nepohodlné, nepopulární, někdy až pokořující? Bůh to očekává od každého z nás. Nechtějme, aby země byla stižena klatbou.
Lubomír Ondráček