Úvodník SD: Ježíšovo pozvání
Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké. (Mt 11,28-30)
Jste rádi, když vás někdo pozve na návštěvu? Možná řeknete: jak kdo a jak kdy. Jenže představme si, že nás zve na návštěvu někdo významný a vážený. Potom bychom si čas udělali, i kdyby se nám to zrovna nehodilo. No a tady nás zve na návštěvu přímo Boží Syn. Myslím, že by byla škoda toto pozvání minout.
Na různých místech evangelia dává Ježíš pozvání. Většinou zve všechny, kteří splní nějakou podmínku. Zde je tou podmínkou těžká práce, dalo by se říci i únavná práce, která vede k přetížení. V podstatě stav, kdy už toho máme prostě dost. Myslím, že se takto můžeme cítit. Je za námi únavné období. Mnoho plánů kvůli covidu a opatřením s ním spojeným nevyšlo. Já jsem měl různé záležitosti přeházené, musel jsem dělat věci, které běžně nedělám, i takové, které ani moc neumím. Online aktivity pro mne mají spoustu úskalí. Navíc nás mohou provázet další těžkosti; pracovní, zdravotní, v rodině. Někteří se v uplynulém období nasadili ve službě a také toho už mají dost. Tým kolem online přenosů si občas sáhl na dno.
Do toho všeho zaznívá Ježíšova nabídka odpočinutí. Odpočinutí je Hospodinovo zaslíbení od počátku věků. Je tu sabath jako největší svátek a jako předobraz věčného odpočinutí. Bůh nabízí odpočinutí tady na zemi i na věčnosti. Zajímavé je, jaké to odpočinutí má formu. Znamená vzít na sebe Ježíšovo jho.
Zatěžují nás různé věci. Nemyslím nyní předně ani na hřích, toho se určitě zbavme, to je jasná zátěž. Jsou tu ale méně viditelná břemena. Úkoly, které jsme si sami dali bez Boha, tlaky druhých lidí, co bychom dělat měli. Abychom mohli vzít Ježíšovo jho, musíme nejprve odložit ta jiná jha. To nebývá jednoduché. Vzdát se některých svých perfektně vymyšlených aktivit, odmítnout něčí požadavky (to dotyčného zarmoutí nebo možná i naštve). Jenže bez toho to nepůjde.
Potřebujeme se od Ježíše učit. Někdy málo víme, jaký je (tichost a pokora neznamená zakřiknutost a neznalost vlastní hodnoty), co dělá a co si o čem myslí. Přitom to ovlivní onu zásadní věc – zda je středem života jednotlivce i církve Ježíš nebo někdo, resp. něco jiného. Ježíš nás při svém odchodu povolal, abychom ostatní učili zachovávat vše, co nás naučil. Potřebujeme tedy Ježíšovy názory znát, dělat to, co si myslí a co nám říká, a předávat tuto znalost slovy i skutky ostatním.
V závěru Ježíšova pozvání jsou vedle sebe dvě věci, které k sobě většinou nepatří. Na jedné straně jho a břemeno, na druhé straně příjemné a lehké. Obojí je důležité a obojí je současně. Je to jho a břemeno. Nemusí být těžké, ale je nutné je nést a nést je něco stojí. Ježíš nám nezaslibuje pohodu v houpacím křesle. Nezaslibuje, že se vyhneme jakémukoli utrpení, ale zaslibuje, že bude s námi. To, že je něco břemeno, ještě neznamená, že to není od Boha. Současně nás to jeho břemeno nerozdrtí, protože je příjemné a lehké. Je v podstatě na míru pro nás. Nesrovnávejme se s ostatními a nestěžujme si, že naše břemeno je větší, nebo netrapme se tím, že břemeno někoho druhého bychom neunesli. Prostě podle ujištění v 1Kor 10,13 nebudeme NIKDY zkoušeni více, než sneseme. To je nádherné zaslíbení.
Pán Ježíš nás tváří v tvář nejistotě tohoto věku (a tím nemyslím zdaleka jen covid) zve k sobě. Tato možnost je tou největší jistotou. Protože ON je dobrý a dává dobré věci, přestože je to někdy něco, co musíme nést.
Lubomír Ondráček