Úvodník SD: Je dokonalost strašákem?
Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,48)
Stále si pamatuji na svůj údiv, když mi poprvé s plnou vážností došlo, co tady Pán Ježíš říká. To přeci nemůže myslet vážně. Něco jsem už tenkrát o Bohu věděl. Je svatý, dokonalý, mocný… a nedělá chyby. To sice nikde v Bibli přímo takto napsané není, ale o žádné jeho chybě nevím. Někdy něčemu, co dělá, nerozumím, ale není to chyba. Jenže já chyby dělám. A Ježíš říká, že mám být dokonalý jako Otec, a já si to přeložil, že tedy očekává, že chyby dělat nebudu. Co je šokující, že to není nějaký nový požadavek Pána Ježíše, ale že podobný požadavek je už v Lv 19,2, i když tam se nemluví o dokonalosti, ale o svatosti.
Taková úvaha vede lehce k dojmu, že máme více zabrat, abychom nedělali chyby. Jenže ať zabereme sebevíce, stejně se k takto chápané Boží dokonalosti nepřiblížíme ani na dohled. Dokonce nás to může vést k depresi z nás samých nebo k postoji, že to Pán Ježíš asi nemyslel vážně. O čem tedy Pán Ježíš mluví?
Pro pochopení Bible je dobré studovat kontext daného textu. Začal jsem tedy číst to, co předchází 48. verši. Pán Ježíš tu nemluví o bezchybnosti. Nejprve dává výzvu nám. Modlete se za ty, co vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce. A proč je právě tohle projev toho, že jsme Božími dětmi? Protože, jak je psáno dál, on dává vycházet slunci a posílá déšť na zlé i dobré, na spravedlivé i nespravedlivé.
Pamatuji, jak mne podobné texty iritovaly, když jsem je četl před svým obrácením a někdy i nedlouho po něm. To je přeci nespravedlivé. Kdyby jenom pár dnů nesvítilo slunce na ty zlé, oni by si rozmysleli konat zlo. Hned bych byl připraven Bohu poradit – naštěstí se mne na radu neptal. Tento postoj u mne vycházel z toho, že jsem se přece jenom považoval více za toho dobrého a spravedlivého a teprve časem mi došlo, že tomu tak není.
Bůh je ve své lásce rozhazovačný. Zítra vyjde slunce a bude svítit i na jeho nepřátele. Nejenom na ty, kteří o něm nevědí, ale i na ty, kteří proti němu bojují, zlořečí mu, pronásledují jeho děti. Slunce vyjde i pro každého z nás bez ohledu na to, zda Boha zrovna následujeme celým srdcem anebo jsme v něčem selhali. A na tyto texty navazuje výzva, abychom i my byli dokonalí jako on.
To, že je Bůh dokonalý, je něco více, než že nedělá chyby, i když ty on fakt nedělá. On miluje, je dokonalý v lásce. Přemýšlel jsem v tom kontextu nad vztahem s mým pozemským tatínkem. On udělal ve svém životě některé chyby a to bylo k vyřešení mezi ním a Bohem. Pro mě bylo mnohem důležitější to, že mě měl rád. Tím jsem si byl jistý.
Jsem rád, že Bůh chyby nedělá. Ale mnohem důležitější je pro mě jeho láska. Láska nyní, ale i v době, kdy jsem ho neznal, nebo když ho dnes něčím zarmucuji. K této dokonalosti jsme zváni. Takhle milovat. To nemůžeme sami ze sebe, ale díky zdroji Božího života, který je v nás. Začněme u našich blízkých, buďme lidmi smíření. V Mt 5,9 je zaslíbení. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Máme být činiteli pokoje. Pokoje ve vlastních vztazích s druhými a pomáhat najít pokoj i tam, kde není. Přinášet smíření. To je znak křesťanů. V Božím lidu není místo pro ukřivděnost a hledání satisfakce. Máme se milovat tak, jak miluje Bůh. A nezůstat jen u milování těch nám blízkých, ale posunout se v tomto postoji i směrem k lidem nám nesympatickým nebo dokonce nepřátelským. Potom budeme dokonalí stejně, jako je dokonalý náš nebeský Otec.
Přeji sobě i vám, abychom takovými dokonalými lidmi z Boží milosti a zdrojů byli.
Lubomír Ondráček