Úvodník SD: Evangelium přináší ovoce
A jako na celém světě přináší ovoce a roste, tak je tomu i mezi vámi od toho dne,
kdy jste je uslyšeli a poznali Boží milost v pravdě. (Ko 1,6)
Pavel měl velký zájem o sbory, ve kterých sloužil přímo nebo prostřednictvím svých spolupracovníků. Zajímalo ho, co se děje v Kolosech, a byl povzbuzen, když se dozvěděl od Epafry o „lásce v Duchu“, která byla mezi věřícími v tomto městě.
Je to radostná zprava, na kterou se Pavel těšil. Současně ji očekával. Měl naprostou jistotu, že evangelium přináší ovoce. Evangelium roste. Církev roste vnitřně i navenek – evangelium přinášené v moci Ducha svatého způsobuje změnu. Kde je život, tam je růst. Boži milost v pravdě – milost a pravda jsou u Boha vždy spojené – život přináší.
Pavel sám byl apoštolem, zakládal sbory, budoval služebníky. Šlo mu zjevně hodně o to, aby se evangelium šířilo. Přestože ve svých dopisech povzbuzuje k mnoha věcem – někdy bychom o někom, kdo by to tak dělal dnes, možná řekli, že tlačí – ke zvěstovaní evangelia moc povzbuzeni není. Povzbuzuje k obecenství s Bohem a následovaní Krista. To přináší růst našeho charakteru a proměnu do Kristovy podoby. No a když jsme s Kristem, známe Boži lásku a zájem o nás i o další lidi, tak zvěstovaní evangelia jde nějak samozřejmě. Vlastně se na to ani nezaměřujeme a nejsme v křeči. Prostě Boži život je v nás a není možné, aby se s ním lidé kolem nás nesetkali.
Záměr našeho sboru, který mluví o důvodech existence sboru a o tom, co bychom chtěli dělat, resp. jací byt, je shrnut do věty „Kristem proměněné životy“. Chceme hodně věcí, děláme hodně věcí, ale to nejdůležitější je, zda nás Kristus mění a zda skrze nás mění i další lidi. Zkrátka aby na nás rostlo ovoce vypůsobené evangeliem. Naše bohoslužby, skupinky, speciální setkaní, struktura sboru – to vše je důležité, ale je to služebné. Služebné tomu hlavnímu, o co jde. Aby evangelium přineslo ovoce v našich životech a Kristus naše životy proměňoval.
Někdy se snažíme změřit ovoce. Jenže, co to ovoce je? V říjnu začínají v našem sboru kurzy Alfa. Chceme dalším lidem umožnit se s Kristem setkat. Jak změříme, zda se nám to daří? Jedním z měřitelných výsledků je počet účastníků na kurzu. Alfa se mně libí, sám jsem se do pořádaní nějakým způsobem v minulosti zapojil, zval jsem lidi. Nevím přesně, kolik jich bylo, ale za ta leta hodně, vybavuji si cca deset, a to si všechny nepamatuji. Zatím chodil jeden a letos to vypadá nadějně s druhým. Takže na počet nic moc. Někdy jsem se trápil, že ovoce pozvaných je male. Jenže je to ovoce skutečně ten jeden a po letošku snad dva, kteří na Alfu chodí? Nebo je to ovoce počet pozvaných? Nebo to, že jsou lide, kteří Krista neznají a kteří jsou ochotni se se mnou o Alfě vůbec bavit, i když zatím nepřijdou? Nebo dokonce to, že mně vůbec o nějaké hledající jde a modlím se a hledám, jak je oslovit?
Musím se přiznat, že nevím. Co ale vím, je to, že evangelium v mém životě nese ovoce. A nese ovoce i v tom tvém. Když Bohu věříme, poznáváme ho a máme lásku mezi sebou. Prostě dáváme Kristu možnost nás měnit. A následujeme ho, kamkoli nás vede. V něčem jsme každý unikátní i Boži plán je pro nás unikátní. Máme hodnotu v tom, že každého z nás zná ještě před našim početím. A na nás je, zda bereme Boha vážně a jsme služebníky evangelia tak jako Pavel. V jiných podmínkách, s jiným povolaným a obdarovaným, ale se stejnou vírou a láskou.
Boži život má moc. Život je silnější než smrt. Zvláště ten Boži. Vždyť i pampeliška prorazí asfaltem ke slunci, jak bychom neprorazili my, z jejichž těl má Duch svatý chrám.
I nás postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony (Ko 1,22). Mne i tebe.
Lubomír Ondráček