Úvodník SD: Díkůvzdání
Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. (1Te 5,18)
Mám rád podzim, takový ten prosluněný s příjemnými teplotami a barevným listím na krásně zbarvených stromech. Hlavně září a říjen, listopad už tolik ne – jak říká název tohoto měsíce, listí už je spíš na zemi než na stromech a také je chladněji a více prší.
Ale něco mám na listopadu rád, svátek Díkůvzdání. Tradiční historie vzniku tohoto svátku vypráví o tom, že Den díkůvzdání poprvé slavili Otcové poutníci spolu se spřátelenými indiány, s jejichž pomocí přežili první zimu v Novém světě, na podzim roku 1621. V USA se tento svátek slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu. Letos od toho prvního Díkůvzdání uplyne už 400 let.
Se svátky je to zvláštní. Řady z nich se zmocnila komerce a dokázala je mnohým silně znechutit. Klasický svátek Díkůvzdání se u nás, na rozdíl od Spojených států, neslaví, a tak zůstal našimi obchody nepovšimnut. Proč mám tenhle svátek, nemající historicky s námi nic společného, rád?
Je to příležitost sejít se spolu s rodinou či přáteli a připomenout si, za co můžeme být Bohu vděčni (a pochutnat si na skvělé krůtě a různých dobrotách, které k tomu patří). Díkůvzdání je zkrátka vzdávání díků. A vděčnost je něco, co se v tomto světě moc nenosí, ale co se Bohu líbí.
Apoštol Pavel vděčnost připomínal i ve svých dopisech. V souvislosti s modlitbou napsal: V modlitbě buďte vytrvalí; buďte v ní bdělí a vděční. (Ko 4,2) Povzbuzení k vytrvalosti nás asi nepřekvapí, s tím u modlitby tak nějak počítáme, zvlášť u přímluv. Ale vděčnost může být něco, nač můžeme snadno zapomenout. Možná jde více o životní postoj než o jednorázové vyjádření vděčnosti slovy díků.
Vděčnost je buď naší součástí, něčím, nad čím nemusíme přemýšlet, máme ji v sobě, anebo ne, pak se do popředí dostává nevděčnost, nespokojenost a reptání. Nevděčnost vede k soustředění se na sebe. A v důsledku k životu bez Boha.
Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. (Ř 1,21)
Pavlovi k životu vděčnosti pomohlo to, že se naučil být spokojen s tím, co má. Napsal, že všechno může v Bohu, který ho posiluje. Tento verš se někdy cituje jako podpora toho, že v Bohu můžeme dělat velké věci, které by jinak byly nad naše síly. To je jistě pravda, ale v tomto kontextu má Pavel na mysli ještě něco jiného: Neříkám to proto, že bych měl nedostatek; vždyť jsem se naučil být spokojen s tím, co mám. Umím se uskromnit a umím mít i nadbytek. Do všeho jsem zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Tom, který mne posiluje. (Fp 4,11–13)
S vděčností (nebo také s velkou nevděčností, záleží na úhlu pohledu) se také setkal Pán Ježíš. Příběh zachycený v Lukášovi 17,11–19 popisuje uzdravení deseti malomocných, kdy jen jeden z nich, Samařan, se vrátil, aby Ježíši poděkoval. Od 17. verše čteme: Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?“ A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Nebylo jich očištěno deset? Ano, bylo, ale zřejmě jen jednomu z nich to setkání s Ježíšem zásadněji změnilo život. Neznáme ani jeho jméno, nevíme, co s ním bylo dál, přesto Ježíš oceňuje, že se vrátil, aby vzdal chválu Bohu, a mluví o jeho víře, přestože nás by možná nenapadlo mužovu víru zdůrazňovat. Ale neukazuje to mimo jiné i na to, že vděčnost souvisí s vírou?
Hledáme, jaká je Boží vůle pro náš život. V konkrétních životech bude jistě různá, ale jedno je společné: Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. (1Te 5,18)
Tomáš Božovský