Úvodník SD: Dědictví generací
Nedávno jsem se náhodou ocitl na místě, kde asi v 5. století před Kristem stávalo starověké hradiště. Se zájmem jsem si četl naučné tabule, které popisovaly život tehdejších obyvatel. A najednou jsem měl takový zvláštní zážitek, který se těžko popisuje. Jako bych se najednou ocitl v tehdejší době a stal se jedním z obyvatel hradiště. Vnímal jsem každodenní těžký život, který asi nebude příliš dlouhý a který strávím hlavně péčí o základní životní potřeby svoje a své rodiny. Vnímal jsem strach z toho, že nás přepadne jiný kmen a všechny nás pobije. Vnímal jsem potřebu přinášet pravidelné oběti našim bohům. Oběti plodin, zvířat, a pokud mi na něčem obzvlášť záleží, tak také lidské. Možná nám pak bohové dají úrodu, zdraví a ochranu před nepřáteli. Jisté ale není nic. Také se na nás mohou rozhněvat a nebudeme vědět proč. Vnímal jsem bezútěšnost téhle existence, ale zároveň svou naprostou neschopnost ji nějak změnit.
Pak jsem se „vrátil zpátky“ do současnosti. A když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že kdybych opravdu tehdy žil, tak bych prakticky neměl šanci žít jinak. Neměl bych šanci najít skutečného Boha, stvořitele nebe i země. Nikdo by ho neznal a nikdo by mi o něm nemohl říct. I kdybych snad náhodou uměl číst, nemohl bych si o něm nic přečíst. Všichni okolo by mě ujišťovali, že naše náboženství je v pořádku a nic jiného neexistuje. Kdybych měl opravdu mimořádné štěstí, možná bych zaslechl mlhavou zvěst o národu jménem Izrael, žijícím daleko odtud, který uctívá jediného nejvyššího Boha. Ale nikdo by mi o něm nemohl říci víc. A pokud bych snad přestal uctívat modly, začal bych být při nejbližší pohromě vnímán jako ten, kvůli komu se na nás bohové rozhněvali. A nejspíš bych byl vhodným adeptem na smírnou lidskou oběť.
Vedlo mě to k vděčnosti. Čím jsem si vlastně zasloužil, že jsem se narodil až po tom, co přišel na svět spasitel? Čím jsem si zasloužil, že jsem se narodil až po tom, kdy křesťané, kteří vzali vážně Velké poslání, donesli zvěst o něm i do mé země? Čím jsem si zasloužil, že jsem se narodil až po vynálezu knihtisku a mohu mít doma Bibli? Čím jsem si zasloužil, že mohu znát skutečného Boha jako milujícího Otce? A nejen to. Čím jsem si zasloužil, že jsem nikdy nehladověl a nepoznal válku? Že žiji v zemi, kde je pokoj a blahobyt? Čím jsem si zasloužil, že si můžu koupit sedm různých překladů Bible do svého jazyka? Že můžu jít svobodně do církve a nemusím to skrývat a bát se pronásledování? Mnohé z toho je dědictví minulých generací lidí, kteří hledali Boha.
Před časem jsem se trochu zajímal o své předky. A zjistil jsem, že u jednoho z nich, Karla Klesnila, který žil v Kostelci u Holešova na začátku 19. století, je v matrice zemřelých hodně neobvyklá poznámka: „Byl prvním v kostelecké obci, který odstoupil od římsko – katolické církve a zavdal příčinu k náboženskému hnutí jak v Kostelci, tak v Prusinovicích.“ To zní skoro jako lokální probuzení… Dlouhé roky jsem přemýšlel nad tím, proč zrovna já, na rozdíl od drtivé většiny svých kamarádů, jsem dostal jako naprostý neznaboh z ateistické rodiny milost pokání a víry. Vždycky mi připadalo, že se za mě musel někdo modlit. Tak mám asi odpověď. A možná mám odpověď i na to, proč se nemohu zbavit touhy po probuzení.
Žijeme v době, která zná jen „tady a teď“. Je dobré si uvědomit, za co vděčíme těm, kteří tu byli dlouho před námi. A třeba si položit otázku, co k jejich dílu přidáme pro generace, které přijdou po nás. A co uděláme pro ty, kteří dodnes chodí v temnotě.
Michal Klesnil