Úvodník SD: Byl jeden člověk
Byl muž v zemi Úsu, jménem Jób. Tento muž byl bezúhonný a přímý, bohabojný a odvracející se od zlého. (Jb 1,1)
Žil jeden člověk v zemi české; byl to člověk bohabojný a usilující o bezúhonnost, snažící se jednat přímo a vyhýbat se zlu. Nezažíval to, co Jób – ani mu nikdo nezabil příbuzné, nevybral všechny peníze z bankovního účtu, ani mu vichřice nestrhla dům, ale procházel jinými boji a zkouškami. Snažil se zůstat čistý. Čistý, i když jeho kolegové někdy mluvili o takových věcech, které by radši neslyšel, a musel pak dlouho směřovat myšlenky k něčemu jinému. Čistý, i když někdy na ulici potkal lidi oblečené nebo se chovající tak, že se musel záměrně dívat jiným směrem. A také se mu často stávalo, že nedokoukal nějaký film nebo v něm alespoň některé scény přetáčel. „Jsem blázen,“ říkal si, „vždyť na to kouká každý.“ Ale přesto uvnitř věděl, že Ježíš by na to taky nekoukal.
Snažil se nevzdávat se. Leckdy měl chuť vztah s nějakým sourozencem ze sboru zabalit. „Jak tohle mohl říct? Co si o sobě myslí?“ probíhalo mu hlavou. Ale věděl, že když se ovládne a nebouchne za sebou dveřmi, bude to lepší. Když vychladl, pokusil se za to pomodlit a kupodivu se vztah časem srovnal. Jindy bojoval se sebelítostí, ale připomínal si, že pokud v ní uvázne, k ničemu to nebude a jen udělá radost Nepříteli. Věděl, že Ježíš taky odpouštěl a nebylo to pro něj lehké.
Snažil se nepromarnit to, co mu Bůh dal. Bavilo ho sice sledovat novinky o jeho oblíbených kapelách a vůbec rád surfoval po netu, ale věděl, že to jednou oheň spálí jako slámu a nic z toho nezbude. Vždycky, když se mu podařilo mobil odložit a místo toho jít dělat něco smysluplného, kromě chvilkového smutku, že nemůže surfovat věčně, měl i radost, že to zvládl. No, leckdy se mu to nepovedlo a odkládal mobil až o půlnoci a pak si nadával, že se chová jako malé děcko, ale příště byl zase odhodlaný to zvládnout. Když měl nějaký volný den, radši jezdil ven na ryby – připadalo mu, že odpočinek v přírodě, kde se může zklidnit, pozorovat Boží stvoření a i se trochu modlit, má nějak větší smysl.
V některých obdobích života pro něj bylo výzvou, jak skloubit zaměstnání (nebo předtím školu) a čas, který by měl věnovat příbuzným. Na to nikdy nenašel žádnou vychytávku a pořád se mezi tím potácel. Ale prostě se snažil ani jedno dlouhodobě nezanedbávat. Je pravda, že někdy se mu to nepodařilo a jindy byl zas úplně vyždímaný, ale dříve nebo později se oklepal a zas šel dál.
Věděl, že pokud lidé kolem nepoznají Ježíše, čeká je věčný pláč. To ho trápilo. Někdy si říkal, jestli to není překonané a jestli se na to nemá vykašlat, ale když si četl Bibli, měl jasno. Do hlásání evangelia na ulicích se mu moc nechtělo, ale jeho cílem bylo se prostě nestydět a pokusit se využít příležitosti, které se naskytnou, nebo si je i vytvořit. Když přišla kolegyně do práce v slzách a on zjistil, co se jí stalo, nabídl jí modlitbu. Někdy o Vánocích našel v Bibli verše, vytiskl je a s malým dárečkem je roznesl sousedům. Několik svých přátel ze školy pozval na Alfu a někteří ji i odchodili. Vlastně toho bylo víc; a je také pravda, že nemálo příležitostí promarnil, ale zdálo se mu, že se v tom zlepšuje. „Prostě to nevzdám,“ umiňoval si, „a nebudu se za to stydět. Ti lidi to fakt potřebují.“
S Biblí a modlitbou měl v životě také různá období. Někdy z nich byl nadšený, jindy si připadal jako ryba na suchu. Většinou to ale bylo tak, že si Bibli otvíral a na modlitbu si dělal čas z vědomého rozhodnutí, protože věděl, že z toho opravdu čerpá sílu a že Bůh je a jedná.
Ten člověk ze země české umřel. A jeho pán mu řekl: „Dobře, otroku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“ (Mt 25,21)
Šimon Dittrich