Úvodník SD: Budoucí sláva
Kdybych měl říct, který měsíc mám rád nejméně, byl by to únor. Snad proto, že pořádná zima už končí, ale do jara je ještě daleko. Ale i únor má své místo, možná proto, abychom se měli nač těšit. A i v našem životě procházíme různými obdobími, kdy se nám příliš nedaří.
Někdy je důvodem nějaké naše špatné rozhodnutí, které nás přivedlo do nelehké situace, kdy nevíme jak dál, a můžeme si za to sami. Někdy ale procházíme těžkým obdobím a můžeme za to asi tak stejně, jako že je venku zataženo, sychravo, na chodníku břečka a mrholí. Okolnosti si zkrátka vybrat vždycky nemůžeme.
Při četbě evangelií přemýšlím o Ježíšových učednících, jak oni prožívali různé etapy svého života. Neříkali jste si někdy, jak by to bylo skvělé být v jejich kůži a pohybovat se v blízkosti Pána Ježíše? Slyšet a vidět vše, o čem teď v Bibli čteme? A vlastně vidět a slyšet i to, co v evangeliích nemáme. Ale také si při tom uvědomuji, že život Ježíšových učedníků nebyl tak úplně jednoduchý. O jejich životě před setkáním s Ježíšem toho moc nevíme, u některých čteme, jaké měli povolání, ale nic moc dalšího netušíme. Pak se setkali s Ježíšem. Některá setkání máme popsaná, ale ne všechna. Jejich život se změnil, i když to možná nemuselo být tak dramatické, jak se to jeví nám. Prostě se rozhodli následovat rabiho, učitele, a někteří asi ani netušili, jak to naprosto změní jejich život. Pohybovali se v Ježíšově blízkosti přibližně tři roky. Někdy si to užívali, třeba když byl Ježíš v centru zájmu, protože mnohé uzdravil, nasytil spoustu lidí, s velikou slávou vjížděl do Jeruzaléma, nebo dokonce vrátil k životu jediného syna vdovy. „Vidíte toho Ježíše, co udělal? Tak já se s ním znám, jsem jeho následovníkem už několik měsíců…“ Ale asi byly i chvíle, kdy by byli nejraději někde úplně jinde. Když museli odpovídat na námitky farizeů a zákoníků, když se někteří chystali Ježíše kamenovat, nebo ho chtěli svrhnout z hory, a nakonec když byli svědky toho, jak Ježíše zatkli, bili, ponižovali, odsoudili a ukřižovali. „Toho člověka já vůbec neznám, nic s ním nemám…“ V tu chvíli se jim asi rozpadaly sny, které začínali díky svému rabimu snít. Život bez Ježíše už nebyl stejný jako před tím, než se s ním setkali. Přítomnost v Ježíšově blízkosti začala jejich životy měnit, to, co od Ježíše slyšeli a co ho viděli dělat, je nemohlo nepoznamenat. A najednou byli znovu sami. Co jim zbývalo než se vrátit k tomu, co dělali dříve? Asi se nevraceli k hříšnému způsobu života, ale ke své dřívější obživě, co také dělat, když tu teď jejich Mistr není? A pak najednou šok, Ježíš je živý! Jak je to možné? Ale je to On! Haleluja! Můžeme být znovu s ním. Ale po pár týdnech Ježíš znovu odchází a oni tomu zase rozumí jen tak napůl. Znovu sami. Všude kolem farizeové, ze kterých mají strach. Být spolu a volat k Bohu, to pomáhá, ale ten strach tu pořád je. A pak náhle vítr a hluk z nebe, něco se děje, co mi to přichází na jazyk za slova, a kde je můj strach? Jak to, že mohu najednou mluvit o Ježíši beze strachu?
Ale i potom prožívali Ježíšovi učedníci chvíle radostné i krušné. Život s Ježíšem nebyl a není jednotvárný. Nezajišťoval tenkrát ani dnes pohodlný a snadný život. Ale všechny útrapy bledly ve srovnání s tím být s Ježíšem. Chceme s ním také být, ať to stojí, co to stojí?
Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni. Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. (Římanům 8,17–18)
Tomáš Božovský