Úvodník SD: Boží povolání
Když hlásám evangelium, není to má chlouba; je to pro mne nutnost, a běda mi, kdybych ho nehlásal. (1Kor 9,16)
Pavel, apoštol Pána Ježíše, nepovažoval to, že káže evangelium, za svou zásluhu nebo dobrovolné rozhodnutí. To, čím se chlubil a co považoval za zásluhu, bylo jeho rozhodnutí nebrat za kázání odměnu, na kterou měl nárok. Ke kázání evangelia byl povolán během svého obrácení ke Kristu cestou do Damašku. Rozuměl tomu tak, že kdyby nebyl v tomto úkolu svěřeném přímo Pánem věrný, dopadly by na něj následky jeho neposlušnosti. Výkřik „běda mi“ ukazoval na něco strašného. Při čtení kontextu verše z úvodu článku se dozvíme, že Pavel chápal svůj úkol jako úkol otroka od svého Pána. Poslechnout Boží povolání není věc volby, ale potvrzení, že Ježíše považujeme za svého Pána nejen ústy, ale i činem.
Většina z nás neprožila tak dramatické obrácení jako Saul, budoucí apoštol Pavel, popisované v devatenácté kapitole Skutků apoštolů, a nedostali jsme od Pána tak jasný příkaz ve chvíli svého obrácení jako on. Ale pro všechny Ježíšovy následovníky je Ježíš Pánem a dává nám nějaký úkol. Nějak nás obdaroval, vybavil, k něčemu povolal. Často povolání nepřijmeme jednorázově a jasně a porozumění Božímu povolání přichází postupně. Každý z nás ale má nějaké dary a má od Boha nějaký úkol. A troufnu si říci, že s tím úkolem je to stejné jako u Pavla. Běda nám, pokud v něm nestojíme.
Sloužit Bohu je výsada. Čím lepším mohu naplnit čas svého života než plněním Boží vůle, hledáním Božího království a jeho spravedlnosti na prvním místě? Vždyť pokud jsme v centru Boží vůle, je to pro nás to nejlepší místo. Tam potkáváme ty správné lidi, přinášíme ovoce pro Boží království a náš život má smysl. To neznamená, že to bude vždy lehké a příjemné. Konečně Pavel by mohl vyprávět a také vypráví o věznění, bití, hladovění, ztroskotání a mnoha dalších věcech. Ničím se ale nedal zastavit. Evangelium hlásal a nepřestal bez ohledu na to, zda se dařilo nebo nikoli.
Nemáme povolání jako Pavel a určitě nenapíšeme část Bible. Ale v něčem jsme na tom stejně.
Předně potřebujeme poznat své povolání, resp. místo v Těle Kristově. Jak ho najdeme? Ptáme se Pána na modlitbách, díváme se kolem sebe a zkoušíme vstoupit do potřeb, které vidíme. Necháme se povzbudit dalšími křesťany v dělání toho, co vidí, že nám jde, a v opouštění toho, co nám nejde. Jsme zdravě aktivní a současně dáme čas čekání na to, co Bůh řekne.
Někdo má stejné povolání pro celý život, u někoho je to vývoj. U mne osobně se několikrát změnilo to, co jsem dělal a dělám. Až na výjimky nikoli nějakou revolucí, ale většinou postupným vývojem.
O tom, že budu kázat na různých místech naší země, ke mně Bůh mluvil cestou z roční základní vojenské služby, když jsem ještě běžně nekázal ani v našem sboru. O mé službě pastora ke mně přišlo proroctví o několik let dříve, než následovalo viditelné povolání. Slovu jsem vůbec nerozuměl, a dokonce jsem si myslel, že se prorokující spletla. Když situace nastala, tak jsem slovu porozuměl a pomohlo mi to na pro mne nečekanou situaci zdravě reagovat.
Hledej Boží tvář, ukládej prorocká slova, buď k dispozici pro Boží záměry. Neznám, milý čtenáři, tvé povolání a úkol od Boha. Jsem si ale jist, že úkol od svého Pána máš a že to není sedět doma v křesle a scrolovat na mobilu nebo hltat seriály. Máš povolání a jedině v něm budeš šťastný/á. Pokud do něj nevstoupíš, budeš také chybět ostatním a tvé místo bude prázdné. Bůh je mocen se zařídit i bez nás, ale většinou to nedělá a čeká na každého z nás. Jsi důležitý/á. Nenahraditelný/á. Ten vedle tebe tě potřebuje a Bůh se rozhodl spolupracovat s každým z nás. Fakt i se mnou a s tebou. Dáme mu k tomu příležitost?
Lubomír Ondráček