Úvodník SD: Boží dům
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Pojďme do Hospodinova domu. (Ž 122,1)
Hle, jak je dobré a příjemné, když bratři přebývají spolu. (Ž 133,1)
Žijeme v době Nové smlouvy a některé věci jsou proto pro nás jiné, než byly pro starosmluvní věřící. Izraelci věděli, že Hospodin sídlí v nebesích. Současně vnímali jako jeho pozemské sídlo Stánek úmluvy a později chrám. V současné době už nemáme nějaké speciální místo, kde bychom se mohli s Bohem setkat. O každém věřícím je napsáno, že jeho tělo je chrámem Ducha svatého. Takže s Bohem se mohu setkat a nemusím nikam jít. Současně principy zjevené v době Staré smlouvy stále platí a jsou pro nás inspirací.
Věřící v Izraeli se radoval, když byl dalšími zván k cestě do Hospodinova domu. Bylo to pozvání k setkání s Bohem a dalšími věřícími. Nešel tam jen sám za sebe, on tam šel s druhými. Uctíval Hospodina sám, ale společné přebývání s ostatními ctiteli Hospodina pro něj bylo dobré a příjemné.
Myslím, že tento postoj může být pro náš život inspirací. Určitě můžeme a máme každý sloužit Bohu sám za sebe a každý den. „Nedělní“ křesťanství není něčím, k čemu bychom měli směřovat. Jak jsem už zmínil – jsme ve speciální situaci dané tím, že byl Duch svatý vylit na všeliké tělo. A někdo z toho usuzuje, že stačí osobní život s Bohem, doma. Velmi tomu nahrává individualismus, který se ve společnosti rozšiřuje. Jako bychom ostatní vlastně nepotřebovali. Křesťanů, kteří zanedbávají společný život víry s ostatními, přibývá. Zaznívá před tím varování už v době vzniku kánonu, a nejen že se na tom nic nezměnilo, ale v době internetu lze ještě více navodit dojem, že ostatní nepotřebuji a stačí kouknout na nějaké dobré kázání a pustit si fakt super chválící kapelu.
Je výborné, že to jde. Sám to občas dělám. Jenže stačí to?
Přemýšlel jsem, kdy mne někdo naposledy povzbudil k návštěvě společenství a kdy jsem k tomu naposledy povzbudil někoho já. Občas k mé práci patří poměrně nemilý úkol kontaktovat ty, kteří se ze sboru ztratili a většinou už nemají o kontakt zájem. Na výzvu ze Žalmu 122 nereagují radostí. U někoho skutečně došlo ke ztrátě vztahu s Bohem – možná ti to nepřipadá, ale vztah ke společenství církve a k Bohu úzce souvisí, protože církev je Kristovo tělo – pro někoho jen přestalo být dobré a příjemné přebývat s ostatními sourozenci. Kde se stala chyba?
Mnohdy přemýšlím, jak se může někdo nadšený z Hospodina stát člověkem, který vlastně o Boha zájem nemá. Jak to že se někdo začne vytrácet z obecenství a není nikdo, kdo by se mu přirozeně ozval. Uvědomuji si, že proti takovému nebezpečí nejsem imunní. Nezachrání mne ani to, že jsem sborový pracovník (asi znáte vtip o muži, kterému matka na jeho otázku, proč by měl jít do sboru, když se mu nechce, odpoví, že důvod je ten, že je tam pastorem). Určitě se o nás stará Bůh přímo a mluví k nám skrze svého Ducha. Ale často k nám také mluví skrze lidi kolem nás.
Jak jsi na tom? Máš stále radost z cesty na místo, kde se s Bohem setkáš spolu s dalšími křesťany? Může to být skupinka, shromáždění v týdnu nebo v neděli. Pokud se těšíš jen na mimořádné akce mimo místní společenství, tak se stáváš hostem místo členem rodiny.
Co tvé okolí? Nepřestal jsi na své skupince nebo v neděli někoho vídat? Co se mu ozvat? Co projevit zájem? Co ho vhodným způsobem povzbudit k „cestě do Hospodinova domu“? Ano, měl by se ozvat sám a určitě se ozvěme, když je nám těžko. Třeba na to ale v tuto chvíli sám nemá. Možná má nějakou potřebu, nějakou bolest, nějakou krizi. Satan a jeho služebníci se takovému člověku ozvou určitě.
Bůh jedná s každým jednotlivcem i s většími celky. Stvořil nás tak, abychom se vzájemně potřebovali. Nezapomínejme na to.
Lubomír Ondráček