Úvodník SD: Boží blízkost
Co se mě týče, Boží blízkost je pro mě dobrá. (Mně je však nejlépe v Boží blízkosti.) Učinil jsem si útočiště v Panovníku Hospodinu, abych vyprávěl o celém tvém díle. (Ž 73,28)
Boží lid se v dějinách dostával do různých situací. Zažil velké věci i mnohé pády. Zažil otroctví v Egyptě, vyhnanství v Asýrii a Babyloně. Zažil také vyvedení z Egypta i návrat z vyhnanství. Novosmluvní církev zažila chvíle úpadku i probuzení. Ve všech obdobích bez ohledu na okolnosti byla důležitá jedna věc. Byl Bůh uprostřed svého lidu, nebo nebyl? Byla přítomna Boží sláva, nebo se vzdálila?
Mojžíš byl muž, který tomu dobře rozuměl. Jako nalezenec vyrůstal bez rodiny jako adoptivní syn faraonovy dcery (i když první přibližně tři roky jeho života byla kojnou jeho vlastní matka). Potom žil dlouhá léta jako pastýř v Midjánu. A jednou uviděl hořící keř. Když k němu přišel, promluvil k němu Hospodin. Tak byl poprvé v Boží blízkosti a tato blízkost změnila jeho život. Z pastýře ovcí se stal vůdcem Izraele. Zažil Boží jednání v Egyptě a vyvedení z něj, zázrak přechodu Rudého moře, nasycení v poušti i to, když po úderu jeho hole vytryskla voda ze skály. To byly úžasné věci. Mojžíš ovšem věděl, že nejdůležitější je něco jiného. Poté, co Izrael zhřešil v době, kdy Mojžíš přijímal desky svědectví, jsme v 33. kapitole Exodu svědky rozhovoru Mojžíše s Hospodinem. Mojžíš žádá, aby mu Bůh prokázal milost a dal mu poznat svou cestu. Hospodin zaslibuje, že jeho přítomnost půjde s Mojžíšem. Mojžíš reaguje: „Jestliže tvá přítomnost nepůjde s námi, nevyváděj nás odsud.“ Nejde předně o zázraky, uzdravení, ekonomické zajištění. To vše Bůh dává svému lidu a můžeme to zakoušet ve svých životech. Jenže jakýkoli úspěch, zázrak, pohodlný život a cokoli jiného nemůže nahradit Boží přítomnost.
Tuto skutečnost si kromě Mojžíše, který měl s Bohem mimořádný vztah a s kterým Bůh mluvil přímo, uvědomovali i jiní Boží služebníci. Asaf oslavuje Hospodina za jeho dobrotu k Izraeli. Současně zápasí s tím, když vidí, jak se daří bezbožníkům. Je mu to nepochopitelné, dokud nevejde do Boží svatyně. V Boží přítomnosti náhle rozumí věcem, které se zdají rozumem nepochopitelné. Tak se dostává k poznání zmíněnému v úvodním verši. Boží blízkost je pro něj dobrá. Toto poznání vede k tomu, že v Hospodinu má své útočiště. Dokud netoužíme po Boží blízkosti, neutíkáme do ní, není nám obecenství s ním něco vzácného, budeme hledat útočiště někde jinde. Budeme doufat, že vyřeší naši situaci někdo nebo něco jiného. Změna okolností, nějaký člověk.
V posledních měsících naše víra prochází zkouškou. Žijeme bez obecenství se sourozenci. Můžeme se s někým setkat online, připojit se k online bohoslužbám nebo modlitební. To je výborné a jsem za to vděčný. Jenže to nestačí. Rozhodne to, zda budeme v Boží blízkosti. Zda je naším útočištěm Hospodin. Bez toho nemůžeme obstát. Pokud jsme Boží blízkost neměli a nahrazovali ji aktivitami v církvi nebo čímkoli jiným, tak můžeme zjistit, že naše víra je dosti vratká. Můžeme ovšem také naopak v této době zakusit, že se k Bohu více přiblížíme. Vypadli jsme mnozí z běžného režimu. Můžeme testovat, na čem naše víra stojí.
Asaf dělá ještě jednu věc. Útočiště v Hospodinu nehledá bez důvodu. Dělá to proto, aby vypravoval o Božím díle. On to dělal asi více způsoby. Čteme o něm jako o někom, kdo vedl chvály, a tak o tom vypravoval během této služby. Pravděpodobně o svých zkušenostech s Hospodinem vyprávěl ve své rodině a svým přátelům. No a také je zaznamenal v Žalmech, které Duch svatý nechal zapsat do Bible. Takto se šíří Boží království. Prostě vypravujeme o tom, co Bůh dělá, a to způsobem, který je nám blízký. Není to nějaká křeč a nemusíme se při tom cítit trapně.
Kéž může každý z nás zakusit, co je pro něj to nejlepší, jako to poznal Asaf.
Lubomír Ondráček