Úvodník SD: Býváte nervózní?
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. (J 14,27)
Nedávno jsem četl rozhovor s jedním z našich odborníků na dobu, kdy v naší zemi vládli Přemyslovci. Napsal o té době spoustu knih a dost změnil tradiční pohled na život, a hlavně prožívání tehdejších našich předků (i když občas nevím, z čeho čerpal). Mluvil o těžkém životě tehdejších lidí a současně o tom, že se dokázali radovat a žít spokojený život, který byl z našeho pohledu plný utrpení a nedostatku. Na dotaz redaktorky, čím to bylo, říkal, že dnes je spousta lidí s potřebou antidepresiv a léků na úzkostné poruchy, protože máme obrovské cíle a očekávání a jsme nespokojení a nevděční. Tehdejší obyvatelé byli vděční za to, že žena i dítě přežily porod, úroda stačila na to, že nikdo z rodiny nehladověl, nebo dokonce nezemřel hlady, táhnoucí armáda se vyhnula jejich vesnici.
Ano, souhlasím s tím, že je to v něčem zjednodušený pohled. Jenže v principu popisuje dobře realitu.
Život na tomto světě po pádu člověka do hříchu je náročný. Spousty cílů nedosáhneme, v našem životě je řada omezení, mnoho věcí má potenciál vyvolat strach. Pán Ježíš nelakoval budoucnost na růžovo. Kdyby se nebylo čeho bát, tak nás nepovzbuzuje k opaku. V této Ježíšově promluvě, ale i na mnoha dalších místech Bible, se o strachu mluví jako o realitě a Bůh nás povzbuzuje, abychom se nebáli. Nikoli proto, že není čeho se bát. Přestože je čeho se bát.
Svět nabízí mnoho věcí. Reklama nás ujišťuje, že až získáme tuto konkrétní věc, budeme na tomto konkrétním místě na dovolené, budeme jíst právě toto jídlo od tohoto výrobce a z této prodejny, bude to super. Jenže my podvědomě víme, že to není pravda, a většinou na to neskočíme. Je to přece reklama.
Horší je, když si něco podobného vymyslíme sami. Až dostuduji, až dosáhnu povýšení, až se do mě zamiluje tenhle kluk (tahle holka), až můj manžel (manželka) bude duchovnější (nebo méně pseudoduchovní), až budu mít vnoučata… Těch „až“ může být hodně. A i když se nám to na první pohled nezdá, je to zajištění, resp. pokoj, který také nabízí svět. Jen to není tak okaté jako v reklamě.
Ježíš nemluví o tom, že pokoj nepotřebujeme. Potřebujeme naplnění života, jeho smysl, blízké lidi. Ježíš říká, že nám pokoj zanechává. Pokoj, který není (na rozdíl od toho pokoje světa) závislý na okolnostech a na lidech kolem nás.
V jedné knize o vztazích jsem se dočetl, že nejúspěšnější zdroj frustrace je klást si cíle, jejichž naplnění je na druhých lidech. Být spokojen jedině, když ten druhý dělá to, co já chci. Znám to ze svého života. I blízcí lidé občas jednají jinak, než bych si přál a bylo mi příjemné. Být nespokojený mohu být celkem rychle a důvody se najdou.
Jak to souvisí s vděčností a dobou Přemyslovců? Každý den mohu hledat věci, za které mohu být vděčný Bohu i lidem, nebo hledat věci, na které si mohu stěžovat. Ne, nevyzývám k postoji člověka, na kterém mohou dříví štípat a on nezareaguje. Je správné se někdy ohradit, nenechat si vše líbit, mít cíle. Současně opustit pocit, že mne naplní a dají mi pokoj lidé a okolnosti. Pokoj dává Bůh a já ho přijímám kromě víry skrze své postoje. A vděčnost je postoj, který pokoj umožňuje.
Je před námi léto a za námi podivný rok. Vzpomínáme na to, o co jsme v tom roce přišli, nebo jsme vděční za to, co jsme získali? Ono je to totiž tak, že každý o něco přišel a každý něco získal, i když nikoli všichni stejně.
Přeji pokojné léto v jistotě, že Bůh má pro nás připraveno více, než si umíme představit. Více, než jsme kdy v tomto světě viděli, a více, než jsme si kdy vysnili.
Lubomír Ondráček