Misijní výjezd do Indie
V březnu tohoto roku se mi podařilo jet na misijní cestu do Indie. Do země, kam jsem se nikdy neplánoval podívat. Ve skutečnostito b yla poslední země, kam jsem se kdy chtěl podívat. Ale je to tak, že „člověk míní a Hospodin to pak stejně udělá úplně jinak…“
Do Indie jsem jel společně se svým synem Adamem na pozvání Gloryho Dhase, pastora sboru JMHA (Jesus Mercy Home Association). Pastora Gloryho znám již mnoho let a on mě opakovaně zval k nim do Indie. Asi před dvěma roky jsem se začal modlit za tuto návštěvu a měl jsem za to, že tento rok nastal správný čas.
Cesta byla náročná. Cesta tam trvala cca 30 hodin a cesta zpět o něco méně. (Třemi letadly tam a třemi zpět. A mnohahodinové přestávky mezi jednotlivými lety. A ještě autem z letiště.) Já a můj syn Adam (který tam byl jako fotograf a kameraman) jsme byli ve vesnici Panamarathupatti, nedaleko města Salem, ve státě Tamilnádu, v Indii. (Je to úplně na jihu Indie.) V podstatě šlo o první pozorovací návštěvu. Důležité je říci, že se nejednalo o návštěvu jednoho místního sboru. JMHA Christ Church je síť 40 místních sborů (hlavně ve vesnicích a malých městech v okolí města Salem) a pastor Glory Dhas je vedoucí celé této sítě (a současně spolupracuje s mnoha dalšími sbory po celém státě). Je zajímavé, jak tato síť sborů vznikla. Založil ji otec Gloryho, který se jmenoval Joseph. Byl původně hinduista a jeho otec byl hinduistický kněz. V roce 1956 Joseph uvěřil v Krista a ihned začal kázat evangelium a zakládat sbory. Po čase se obrátil i jeho vlastní otec a on ho pokřtil. Když pastor Joseph před několika lety zemřel, zanechal po sobě síť mnoha sborů, které jsou navzájem propojené a spolupracují.
Během naší desetidenní návštěvy jsem mohl několikrát vyučovat na společném setkání pastorů, vždy pro 70–140 pastorů a vedoucích.
Většinou jsem vyučoval o duchovní jednotě v manželství vedoucích, jak se dobře starat o svou rodinu a podobně. (Důvod byl ten, že v Indii jsou často vedoucí opravdu nasazeni pro službu. Mnohem více než třeba u nás. Ale pak nezbývá dostatek času na jejich rodinu.) Ale pak jsem mluvil i na setkání žen ve sboru a na setkání mládeže. Kázal jsem na třech nedělních bohoslužbách. Dvakrát ve vesnickém sboru a jednou ve městě Salem. Navštívil jsem několik sborů v okolí a jeden velmi vzdálený (jeli jsme 6 hodin autem tam a 6 hodin zpět). V Indii nic neobvyklého. Tam jsem většinou kázal a vyučoval. Ale bylo moc pěkné navštívit také několik domácích skupinek a obyčejných rodin.
Většinou jsem se pohyboval mezi obyčejnými lidmi na vesnici. Indie je jako jiná planeta a možná jiný vesmír. Úplně jiná kultura, jiné zvyky, jiný život. Ale stejný Bůh, kterého potřebují jak Indové, tak i lidé u nás.
Místní křesťané a vedoucí jsou neuvěřitelně nasazení a byli pro mne velkou inspirací. Každý sbor je silně misijní a každý sbor dělá nějakou sociální práci. Přitom je v posledních letech v Indii čím dál tím větší tlak od vlády, která je silně hinduistická, a premiér jasně deklaruje, že cílem je stoprocentně hinduistická Indie.
Mohl jsem také navštívit a vidět misijní a sociální projekty, které místní církve dělají. Dětská centra, služba malomocným, kurzy pro vesnické ženy, kde se učí šít na stroji, a další.
Když se kolem vás srotí skupina lidí v osadě malomocných a někteří nemají prsty na nohou nebo na rukou, tak prostě chcete pomoci. Tito lidé už nejsou nakažení. Malomocenství je infekční nemoc a dá se normálně vyléčit. Ale v Indii je to tak, že „jednou malomocný = navždy malomocný“. Ti lidé jsou nuceni žít v ústraní a není možné, aby byli v kontaktu s „normálními“ Indy. Malomocenství je v Indii považováno za prokletí. Takže tito lidé (a jejich rodiny) jsou chudí. Bez práce, bez peněz. Mohl jsem předat finanční dar od českých křesťanů na zakoupení páru koz (mladá koza a mladý kozel) a oni pak mohou mít kozí mléko a hlavně kůzlata, ta mohou prodat, mít maso atd.
Několikrát jsem mohl kázat a modlit se za místní hinduisty. Většinou ženy. Život na vesnici není jednoduchý. Mnoho místních mužů je závislých na alkoholu, mnoho jich umírá, a tak je v této části Indie mnoho vdov. Mnoho lidí je také nemocných vlivem špatné stravy a extrémního počasí.
Jeli jsme tam na konci března, protože jsem se předtím dočetl, že velké horko začíná až v dubnu. Nevím přesně, co se myslí pojmem velké horko. My jsme měli skoro celou dobu 38 °C a v podstatě se nedalo vydržet v místnosti, kde nebyl větrák nebo klimatizace. Celou dobu jsme jedli pálivá jídla, která normálně nejím, a pili k tomu vlažnou vodu, protože lidé ledničky prostě nemají. Celou dobu jsme natáčeli a fotili (hlavně můj syn). Z naší cesty vzniknou dva filmy. Jeden v češtině a druhý v angličtině.
Určitě bych se chtěl za nějakou dobu do Indie zase vrátit. Klidně i s větší skupinou křesťanů z naší země. Jsem vděčný, že mě podpořila Misijní rada KS Praha a také jednotliví křesťané. Bez této pomoci bych to nezvládnul. Jsem také vděčný za modlitební podporu.
Ke konci pobytu jsem zažil skutečný zázrak. Den před odjezdem na letiště mě ráno začala silně bolet levá noha. Bolest se stále stupňovala a byla to stejná bolest, jako když jsem před časem měl žilní trombózu. Odpoledne jsem mohl už jen ležet a modlit se. Vzal jsem si nějaké léky, ale hlavně jsem požádal o modlitby křesťany, kteří mou cestu sledovali na WhatsAppu. Bolest začala mizet téměř okamžitě. Večer už byla minimální a druhý den ráno byla noha úplně v pořádku. Díky Bohu a díky za modlitby.
Autor textu: Petr Kácha
Autor fotografií: Petr Kácha
Autor videa: Adam Kácha
