V dnešní postmoderní době paradoxně v církvi často vítězí racionalismus. Počítáme málo s nadpřirozeným světem, vymýtání démonů se dostává na okraj pastorační služby. Ve službě Pána Ježíše ale patřilo k podstatným aspektům a přinášelo svobodu a uzdravení lidem a manifestaci Božího království. Co můžeme z Ježíšovy praxe aplikovat my a proč se nemáme duchovních sil nepřítele bát?
Vyznání pravdy Božího slova:
Nevíme, co je před námi, a Bůh nedává laciné sliby. Dává místo nich jistotu, že i když se dějí nečekané věci, smlouva pokoje se neotřese a Boží milosrdenství od nás neodstoupí. Současně nám připomíná bolestnou neplodnost a povzbuzuje k tomu, abychom se s ní nesmířili, ale chtěli „děti“ a byli ochotni se o ně postarat.
V jednom příběhu čteme o tom, jak Ježíš pozdvihl kající se prostitutku a ponížil náboženského horlivce. Proč byl Ježíš někdy tak přísný? O co mu při tom šlo? Co to přineslo zneváženému farizeji? Můžeme i v tom Ježíše následovat?
Ježíše potřebují nemocní, ne zdraví – a co my? Může se stát, že přijde Bůh na návštěvu, a nikdo ho nepozná?
Jako lidé toužíme po pokoji. Svět nám sice občas nabídne uspokojení našich potřeb a představ a to nám přinese úlevu, ale zdrojem opravdového pokoje je jedině Ježíš Kristus.
